Feminismus v ložnici? Moderní vztahy balancují mezi rovností a přitažlivostí. Proč nás rozdíly štvou, ale zároveň přitahují? A kdo vlastně platí účet? Odpovědi hledáme s humorem i ironií.

Za poslední roky se ve vztazích rozmohla podivná hra na rovnost. Feminismus si na jednom hřišti podává ruku s tradičními rolemi a na druhém se s nimi pere, až z toho létají jiskry. Muži mají být citliví, ženy asertivní, oba přitom emancipovaní, ale zároveň by měli zvládat tradiční úlohy, protože „pravý muž má přece opravit kapající kohoutek“ a „správná žena ví, co uvařit k večeři“.

A tak tu máme chaos. Feministická vlna dorazila do ložnic i kuchyní a muži i ženy si kladou otázku: „Kde je moje místo?“

Rovnost versus přitažlivost

Největší paradox moderní doby? Muži chtějí emancipované ženy, které se nebojí říct, co chtějí. Ale pozor, jen do chvíle, než se z „ženy, která ví, co chce“ stane „žena, která řekla, že ty ponožky by si mohl konečně uklidit sám“.

A ženy? Ty zase hledají citlivého, zralého muže, který chápe jejich potřeby. Dokud se nezmění v chlapa, který místo výměny žárovky začne vést hodinovou diskusi o tom, proč je třeba vyjádřit své pocity k aktuálnímu stavu energetické krize.

Co si z toho odnést? Rovnost ve vztahu funguje jen do chvíle, než narazí na přitažlivost. Protože, ruku na srdce, je něco sexy na tom, když muž váhá, jestli má zaplatit večeři, nebo ne, aby se náhodou neznelíbil feministickým ideálům své partnerky? Nebo naopak, když žena naoko bojuje za emancipaci, ale tajně doufá, že si muž uvědomí, že by měl otevřít dveře a přinést květiny?

Kdo vlastně platí ten účet?

Jedním z největších vztahových dramat moderní doby je otázka: „Kdo zaplatí?“ Muži, kteří si troufnou zaplatit celou útratu, jsou někdy obviněni z pokusu o dominanci. Ženy, které nabídnou, že se podělí o účet, zase riskují, že se jejich muž urazí, protože „tohle přece zvládne zaplatit sám“.

Řešení? Jednoduché. Nechte platit toho, kdo má víc na účtu. Jenže to by zase mohl být důvodem k hádce, protože „proč máš víc peněz než já, když přece máme rovnost?“

Kde je ta „správná“ rovnováha?

Jistě, každý pár si najde svou vlastní rovnováhu. Ale občas mám pocit, že bychom se všichni mohli trochu uvolnit a přestat hledat absolutní rovnost. Protože vztah není o tom, kdo víc přispěje do společné domácnosti nebo kdo víc utírá prach. Vztah je o tom, kdo dokáže říct: „Jo, tyhle ponožky tu leží už týden, ale miluju tě i tak.“

A co na to přitažlivost?

Přitažlivost je postavená na rozdílech, ne na rovnosti. Na tom, že muž může být silný a žena křehká, nebo klidně naopak. Na tom, že se oba liší a ty rozdíly je táhnou k sobě. Tak proč se pořád snažit dělat z mužů a žen jedno a totéž?

Na závěr:

Pojďme si přiznat, že muž a žena nikdy nebudou úplně stejní. A je to dobře. Protože ty rozdíly, které nás někdy dohánějí k šílenství, jsou přesně tím, co nás k sobě přitahuje. Takže až příště přijde debata o tom, kdo by měl zaplatit účet nebo utřít prach, vzpomeňte si: možná nejste rovní, ale to ještě neznamená, že nemůžete být rovnocenní.