Nebyla jsem si jistá, přesto jsem věřila, že inkluze už je v naší společnosti a v našem vzdělávacím systému natolik zakořeněná, že už nebude třeba ji obhajovat. Očekávala jsem, že budeme (a třeba i bouřlivě) diskutovat o tom, jak ji zdokonalovat, jak se jí stále učit, jak ji co nejlépe uvádět do života. Nevěřila jsem, že bychom po dvaceti letech jejího pevného ukotvení v našich zákonných normách mohli chtít vracet se zpět a rušit nebo oslabovat to, co nás všechny posiluje a všem nám prospívá. Mýlila jsem se. A tak píšu tyto řádky, protože mám za to, že právě teď bych něco takového měla udělat.