Noviny Pochodeň uveřejnily 7. května 1952 článek opatřený nadpisem Krásný je domov našich učňů.

Události, o kterých informoval rozhlas v posledním čtvrtletí roku 1995, a osobní vzpomínky dvou postarších pamětníků těch časů – Veroniky Kindlové a Davida Hertla. To je další díl Archivu Plus o dění před 30 lety.

V dětství se musel Hugo Marom, původním jménem Meisl, vyrovnávat s jednou životní ránou za druhou. Starší bratr Kurt se zadusil rybí polévkou. Nejmladší bratr Hans zemřel na leukémii. Devítiletého adoptivního bratra Petra v březnu 1939 odvleklo gestapo a už se nikdy nesetkali. Maminka Arnoštka a tatínek Pavel Meislovi zahynuli v koncentračních táborech Riga a Majdanek.

Dne 20. listopadu 1945 začal v německém Norimberku vojenský soudní proces, na který čekala veřejnost celého světa. Už během války bylo zřejmé, že chování agresora tentokrát nebude moci zůstat bez soudu.

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal tehdy osmdesátiletý Karel Kukal.

Od počátku 20. do konce 90. let 20. století se po světových mořích a oceánech plavily lodě s československou a později českou vlajkou. „Naložit loď v Číně znamenalo mít na palubě 1500 různých druhů zboží,“ vzpomínal kapitán Antonín Fojtů v roce 1999.

Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.

„Ale, ale, co to nevidí oko mé modravé? Ahoj, kočko. Tak to dneska rozjedeme, tak to rozbalíme! Jste skvělí, jste báječní!“ s afektovanou dikcí pronáší diskžokej Arnoštek v dnes už kultovním filmu Kouř. Slizký Arnoštek je parodií diskžokeje socialistických diskoték pořádaných v klubech Socialistického svazu mládeže.

V pátém patře pražských Hlávkových kolejí bydlel v jednolůžkovém pokoji student posledního ročníku medicíny Jan Opletal. Vedle něj měl pokoj student prvního ročníku techniky Ladislav Bém.

Rozinky, boty, dětské oblečení, vánoční štoly, záclony nebo dokonce džíny. To všechno, a ještě mnohem víc si vozili Čechoslováci z východního Německa. Tedy z Německé demokratické republiky, prvního německého státu dělníků a rolníků, jak o něm mluvila propaganda.

Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Letos se sbírka na pomoc veteránům odehraje nejspíš převážně digitálně.

„Kontrola občanských průkazů!“ „Kolik jste vypil?“„Dvě…“ „A dneska jste k tomu měl jakej důvod?“ Podobnou kontrolu prováděnou příslušníky Veřejné bezpečnosti (VB) mezi návštěvníky restaurace, jakou zachytila rozhlasová reportáž z roku 1968 v Sokolově, zažil před rokem 1989 nejeden občan ČSSR.