Vlci se pomalu, ale jistě vrací do české přírody. Obávaného predátora z pohádek hosté Lucie Výborné v Národním parku Šumava zbavují mýtů. Jsou plaší, anebo zvědaví? „Někteří lidé je berou jako konkurenty, někteří z nich mají strach,“ myslí si zoolog Aleš Vorel. Jaké pasti trápí dravce? „Dosti často myslivci a lovci nestrpí velké predátory, jedno, jestli to je medvěd, rys nebo vlk,“ poukazuje zoolog Jan Mokrý. Jak se líčí na vlky? A představují problém i pro tamní losy?

„Mrzí mě, jak se v Čechách pohlíží na umělce. Lidé si často myslí, že jsou automaticky bohatí. To je ale velký omyl,“ říká producentka Olga Menzelová v Blízkých setkáních s Adélou Gondíkovou. Právě proto založila Nadační fond Jiřího Menzela, který pomáhá slavným osobnostem, když už nejsou v záři reflektorů. „Řada z nich žije velmi skromně a o pomoc se stydí říct. Bojí se bulváru,“ dodává. Jak prožívala odchod svého manžela? A proč si už nebarví vlasy?

Od malička bydlela v Praze u Vltavy. Její magický román Druhá strana řeky je na Vltavě četbou na pokračování. „Také psaní ve mně plyne jako voda,“ říká ve Vizitce. „Nikdy nepíšu čistý žánr, ale není to záměr, asi to jinak neumím.“ Je také šperkařka samouk a i k tomuto řemeslu ji dovedla řeka. Jaké to bylo prorazit s první knihou? Proč se bude i její další román odehrávat v devatenáctém století? A co je na něm tak exotické? Ptá se Karolína Koubová.

Věnuje se umělé inteligenci a tvrdí, že člověk má přirozeně rád inovace. „Umělá inteligence je zajímavý nástroj, který nám umožňuje dělat nové věci. Kdo rád objevuje a miluje změny, ten si s ní porozumí. A věřím, že se díky ní vrátíme k tomu, co nás baví. Budeme více tvořit,“ říká odborník na technologie v Blízkých setkáních s Terezou Kostkovou.

Pochází z Beskyd a ty jsou pro ni také hlavní inspirací. Úplně na začátku hrála v ulicích jako buskerka, a to nejen v Praze na Václavském náměstí, ale třeba taky v Japonsku. Ve Vizitce mluví o tom, že její písně dozrávají a vyvíjí se pomalu a postupně, někdy i tři roky. Co pro ni znamená přítomný okamžik? A už se jí podařilo projít Beskydy křížem krážem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Mezinárodní den boje proti násilí na ženách připadá každoročně na 25. listopadu. Psycholožka Anna Stodolová, vedoucí terapeutického programu Stop násilí z Diakonie Českobratrské církve evangelické, vysvětluje, jak násilí vzniká a proč má smysl pracovat i s těmi, kteří ubližují. „Kdybych nevěřila v happy-endy, tuhle práci bych nedělala,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou. Jak uniknout z kruhu násilí? A jak se naučit ovládnout vlastní vztek?

Emília Vášáryová začala studovat herectví tak trochu z nouze – po té, co jí režim jiné studium znemožnil. Hraní ji ale nakonec pohltilo a svůj um pilovala nejen na divadelních prknech, ale také před kamerou. V Momentech bude mluvit nejen o tom, co je podle ní v herectví důležité a co se snažila předat svým studentům, ale také třeba o radosti z maličkostí.

„Sny mám velmi rád a přál bych si, abych si jich pamatoval víc. Teoreticky by si člověk mohl zapamatovat až pět snů, kdyby se během noci pětkrát probudil. Někdo jim věnuje pozornost, jiný je nechává odeznít,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček v Blízkých setkáních Terezy Kostkové. Podle něj jsou sny fascinujícím světem, který o nás samých prozradí víc, než bychom čekali.

„Šansonové zpívání je taková zprofanovaná věc, že přijde nějaký zpěvák a začne hrát prožitek a hned se tomu říká šanson,“ říká zpěvák Ondřej Ruml. „Ideální je, když si text, který zpíváš, připodobníš k něčemu, co jsi skutečně zažila nebo co jsi viděla. A v ten moment nemusíš nic hrát,“ vysvětluje. Jak bude znít jeho nová deska? Inspirovali ho při tvorbě Pink Floyd? A kdy začal veřit svému hlasu? Poslechněte si rozhovor.

Je čerstvým držitelem Ceny Thálie pro nejlepšího herce do třiatřiceti let a také jedním z představitelů rozhlasové první hrané série o restorativní justici Případ Holečkovi na Vltavě. Ve Vizitce přiznává, že herectví na mikrofon ho baví, protože jde o komorní práci s malým počtem lidí. „Člověk se na pár dní zavře do studia, jsou to pracovní lázně. Vyhovuje mně, když režisér pozná, o co se snažím.“

Hudebník Martin Chobot vydal nový singl To nejlepší ze skříně, který je předzvěstí alba plánovaného na podzim příštího roku. O nových písních, dětství poznamenaném domácím násilím i hledání sebe sama mluvil v pořadu Až na dřeň.

Školní rozhlas, dramaťák na gymnáziu, reportáž z maturity – a pak už hurá do rozhlasu. Jinak to snad s Robertem Tamchynou ani dopadnout nemohlo. Které z rozhlasových úkolů jeho blízké nejen nepotěšily, ale přímo znepokojily? Co je pro něj nejnáročnějším úkolem v roli rodičovské? A nerozzlobil někdy jako zdatný imitátor někoho z napodobovaných?

„Nerada bych dělila profese na typicky mužské a ženské,“ říká novinářka a moderátorka Barbora Černošková, autorka knihy Na svém místě. Původně ji chtěla nazvat V mužském světě, ale nakonec od názvu ustoupila. „Řekla jsem si, že svět přece patří nám všem. Proč by ženy nemohly dělat to, co je baví a v čem jsou dobré,“ vysvětluje v Blízkých setkáních Terezy Kostkové. „Úspěšných žen jsou mraky… Nakonec jsem vybrala ty, které jsou pro mě něčím výjimečné a které sama obdivuji.“

Dřív pracovala Renata Karásková v sociálních službách. Před 20 lety se začala potýkat s vážnou nemocí a poslední roky už tráví jen doma, upoutaná na lůžko. Bolest jí nedovoluje ani sedět, natož chodit. Na konci října její dcery uspořádaly sbírku na speciální auto, aby jejich maminka mohla ven, uvidět zase nebe a přírodu. Mezi lidmi zvedla vlnu solidarity. „Je to úžasné! Dobro je všude, jen si ho kolikrát nevšímáme. Lidi jsou přející, je to hrozně dojemné,“ usmívá se Renata.

Je letošní držitelkou Ceny Thálie v kategorii loutkové divadlo. V inscenaci Čáslavská – Tokio-1964 ztvárnila podle poroty naši významnou gymnastku bez patosu, autenticky a s vnitřní pokorou. Na představení spolupracovali taky japonští loutkoherci. „Jsou nesmírně precizní, jejich loutkoherecká tradice je jiná než ta naše. Japonské publikum je zase více rezervované. Vidíme ale, že když je příběh silný, funguje kdekoliv,“ říká ve Vizitce.

Dlouho žila tak trochu na dvě strany mezi Českem a Polskem. V obou zemích střídavě studovala, pracovala a hledala, kde je její pravé místo. „Na DAMU mi profesoři říkali, že emoce dokážu vyjádřit víc zpěvem než mluvou. Mrzelo mě to. Chtěla jsem dělat divadlo, ale zároveň jsem věděla, že ve zpěvu jsem doma,“ vzpomíná zpěvačka u Terezy Kostkové. V aplikaci mujRozhlas najdete záznam Blízkých setkání včetně písní, které během rozhovoru v Radiocafé Vinohradská 12 zazněly živě.

„Jiří Strach se scenáristou Markem Epsteinem to téma zpracovali tak láskyplně, že si myslím, že se ho lidi nemají bát, ale spíš to může být v prosinci taková náruč před svátky,“ říká herečka Elizaveta Maximová, která ve snímku Máma ztvárnila hlavní roli. Proč se v rámci příprav rozhodla změnit svůj zevnějšek? Jak jí pomohlo dobrovolničení v psychiatrické nemocnici? A kdo je její hereckou mentorkou? Poslechněte si rozhovor.

V osmdesátých letech emigrovala za svobodou do Paříže. Brzy ale zjistila, že i ve Francii a následně v Americe ji svazují zase jiné nesvobody. Jaké to byly? I o tom je její román Klub kamzíků. „V Los Angeles mi chybělo, že nemá náměstí, je propojeno dálnicemi, chybělo mi ukotvení,“ říká ve Vizitce a přiznává, že ji uchvátilo Mongolsko nejen díky koňům, na kterých ovšem jezdila i v Chuchli, L.A. nebo spolu s indiány.

Tři dcery ve věku 20, 10 a 1 rok, krosna a cesta dlouhá téměř 150 kilometrů. Stand-up komička Adéla Elbel se rozhodla vyměnit prázdninovou pohodu u bazénu za Svatojakubskou pouť a prožila šest dní, které by vydaly za roky. Jaké bylo poznávat sebe i své děti na cestě do Santiaga? „Holky se ukázaly jako skvělé parťačky. Zvlášť tehdy, když nám kvůli mé chybě uletělo letadlo,“ prozradila v Blízkých setkáních Adéle Gondíkové. Proč šla poutní cestu už počtvrté?

Do kin vstupuje film Neporazitelní o vzedmutí na mistrovství světa v Ostravě, které český para hokej nakoplo k úspěchům. Jaké krize museli para hokejisté překonat? „Jedna z nejsilnějších scén, kterou jsem prožil a ve filmu je, byl moment, kdy se při rozbruslení para hokejisté ptali: Hele a přijde někdo?“ překvapila atmosféra šéfa para hokeje Jiřího Šindlera i všechny zúčastněné.