V čem se liší divoké prase a sněžný muž? Na to je snadná odpověď. Liší se absolutně ve všem. Jednou charakteristikou se ale oba fenomény dotýkají. O sněžném muži všichni mluví, ale nikdo ho neviděl. O divokých prasatech všichni mluví, ale skoro nikdo je neviděl.

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že všechno je dané; měla jsem pocit předurčenosti, navozený pravděpodobně čtením pohádek, ve kterých když se někdo moc svobodně rozhodoval, tak dostal kouř. A tak jsem se pohybovala po světě s tím, že můžu věci jenom tak korigovat.

Určitě jste to taky zaznamenali. Mnozí lidé si už delší dobu stěžují: „Já nepotřebuju, aby za mě umělá inteligence malovala obrazy, psala knihy a filosofovala, zatímco já uklízím, peru a vařím. Potřebuju, aby za mě uklízela, prala a vařila, abych já se mohla věnovat malování, psaní nebo filosofování.“

Je to třicet let, co přišlo na svět zařízení zvané USB. Je to zásuvka a zástrčka pro kabel. Zásuvku najdete na počítači (bude jich tam víc, dokonce čím víc, tím líp), ale také na televizoru, pokud ho nemáte z Bílé Labutě z roku 1980, najdete ji v autě a všude možně jinde.

Poprvé v životě jsem se zúčastnila knižního veletrhu, na který mě upozornila kamarádka Věra. „Je to magie, uvidíš.“

Už pár let dělám kostelnici v prapodivném kostele v jižním Londýně. Unitáři nemají kříže, nemluví o ďáblu a ohni pekelném a, jak se aspoň praví v jednom vtípku, na Ježíše se obracejí pouze v případě, že zakopnou o schod.

Pokud to nevíte, asi žijete na pustém ostrově bez signálu, a proto vám to povím. Před čtrnácti dny se zloději vloupali do muzea Louvre v Paříži a ukradli šperky z Napoleonovy doby. Policie chytila dva zapletené lidi, pak i nějaké další. Zatím se nenašel ani kamínek, ani perlička.

Jsem na Floridě u kamaráda Jeffa, který se průměrné představě Američana zcela vymyká. Vlastní elektroterapeutické muzeum s historickými galvanickými přístroji, dojíždí do New Yorku, kde vytváří speciální efekty pro celovečerní filmy, pak na zahradě svého domu krmí veverky a spolupracuje s Naděždou Tolokonnikovovou z Pussy Riot.

V neutuchající diskusi na téma, jestli – geologicky vzato – skutečně žijeme v antropocénu, tedy v epoše, kdy lidstvo svou činností dokáže změnit nejen povrch planety a zemský ekosystém, ale dokonce se zapsat do geologické historie Země, už před časem přišly na přetřes plastiglomeráty z havajské pláže.

Kreslíř a spisovatel Adolf Hoffmeister nemá s umělou inteligencí přímo nic společného. Zemřel v roce 1973. Tehdy nebylo o nějaké AI potuchy.

V pubertě mě kvůli nedomykavosti srdeční chlopně poslali na EKG. Tento přístroj vymyslel holandský fyziolog Willem Einthoven jako spolehlivý prostředek ke snímání srdeční aktivity. Na citlivou pubescentku mého typu ale byla tato sterilní procedura trochu moc.

„Kolik jste viděla Islanďanů?“ zeptala se mě Norka, se kterou jsme náhodou seděly vedle sebe v autobuse, který vás doveze z Reykjavíku na keflavícké letiště. „Já ani jednoho,“ dodala. „A to jsem tu strávila týden. Pokusila jsem se před cestou naučit trochu islandsky, ten jazyk je norštině hodně podobný, a přece Islanďanům moc nerozumíme. A víte co? Nepotkala jsem jediného Islanďana, na kterém bych se mohla pocvičit. Je to zvláštní.“

Včera jsem dostala zprávu od kamarádky Marcelky, která pracuje na ministerstvu zahraničních věcí: „Ahoj E.T. Prosím tě, ráno jsem zašantročila klíče od baráku, barák byl zamčenej, já vevnitř, na zamini frmol kvůli Turkovi, tak jsem si skočila z okna pro náhradní klíče do kůlny a něco mi křuplo v koleni. Ještě že bydlím v přízemí. Ale žádná diskotéka, bolí to fest.“

Moje babička, velká sběračka všeho, co se – podle jejího názoru – dalo sníst, byla zamilovaná do čechratky podvinuté. Rostla všude a v hojném počtu, byla výborná a dala se zpracovávat všemožnými způsoby. Babička ji nejradši zavařovala, „aby bylo na zimu“. Věřila, že čechratka nám dětem dodá vitamíny ke zdárnému růstu.

Za poslední povídání jsem dostal, jak se říká, naloženo. Vykládal jsem tu, dokonce opakovaně, o svých dobrodružstvích s elektronickou občankou. Naloženo jsem dostal nespravedlivě. To vám ostatně potvrdí každý, kdo dostal někdy naloženo, ať už mu vynadali na sociálních sítích, nebo dostal deset let natvrdo v třetí nápravné skupině.

Soukolí lidstva se skládá ze spousty koleček, z nichž většina si myslí, že něco řídí. Každé odmalička umí na povel odříkat rodné číslo, IČO, nebo dojídat, ví, která fráze, grimasa a milosrdná lež zabere. Kolečko si myslí, že je originální, když si koupí nový model myši, ale po čem touží bytostně, to neví.

Napsala jsem článek o ohniváčkovi černočárném, který v Anglii dávno vyhynul, ale pak se znenadání objevil v postindustriální oblasti. I když se zjistilo, že je to jiný poddruh a někdo ho tam musel vysadit, lidé se sjížděli ze všech stran, jen aby mohli vidět ohniváčka ve volné přírodě. A ozval se posluchač. Soudil, že jsem latinské jméno ohniváčka, L-y-c-a-e-n-a, nevyslovila správně. Říkala jsem mu totiž „lykéna“, zatímco jemu připadalo logičtější říkat mu „lycéna“.

Je to pár týdnů, co jsem tu popisoval svoji patálii s elektronickou občankou v mobilu. Byla to docela legrační epizoda, najděte si ji v archivu. Končila mým dotazem úřednici, jestli se ta elektrická občanka bude používat při volbách. Byly tenkrát za dveřmi.

Byla jsem pozvaná zahrát na předání ceny Jaroslava Seiferta ve Francouzském institutu, což jsem s radostí přijala. Jednak mám ráda Petra Síse, který cenu získal, a jednak jsem v roce 1986 dostala pokárání od děkana za to, že jsem se dívala z okna filozofické fakulty na Seifertův pohřeb a někdo mě vyfotil a identifikoval.

Byl to zážitek, o to větší, že nečekaný. Krásný srpnový podvečer na návsi kdesi v jihozápadních Čechách. Skupina divadelních ochotníků z nedalekého města přijela zahrát divadelní kus.