Máte občas pocit, že nikdy nejste dost? Zdá se vám, že vaše úspěchy jsou ve skutečnosti marginální? Máte strach z příchodu dne, kdy na vás lidé konečně přijdou a odhalí, že jste ve skutečnosti podvodník nebo podvodnice? Vítejte v klubu! I nám totiž přijde, že naše životy připomínají dějiny boje s imposter syndromem. Je ale možné, že něco, čemu říkáme imposter syndrom, je ve skutečnosti spíše zažitý společenský vzorec než patologie? Souvisí imposter syndrom se situacemi, ve kterých se zrovna nacházíme a lidmi, kteří nás obklopují? Proč se s některými z nich cítíme jako rock stars a s jinými jako rohožky? A rozhodně s tím vším nemá nic společného náš gender a třída, že? Ale má! Proto si poslechněte náš nový díl – zpívání a Michal Tučný included! Máme nový merch! Prohlížejte a objednávejte do 2. prosince na www.druhasmena.cz/merch Máte rádi*y náš podcast a chcete, abychom nevyhořely dřív než naše mikrofony? Podpořte nás trvalým příkazem na Darujme – každý příspěvek nám pomáhá přežít stres, který s sebou nese prekarita: darujme.cz/podporujdruhousmenu

Ve světě i u nás začíná být pomaličku bezpečnější mluvit o genocidě v Palestině, aniž by to někoho stálo pověst nebo rovnou pracovní místo. K brutálním zločinům Izraele se začínají vyjadřovat některá média a na sociálních sítích sdílejí své stanovisko větší i menší celebrity. V lidech, kteří se v propalestinském hnutí angažují dlouhodobě, to může vyvolávat jistý pocit frustrace, pramenící především z chybějící solidarity v těch nejtěžších chvílích. Neměli*y bychom být ale prostě rádi*y, že se o Palestině více mluví? V nejnovější epizodě se zabýváme tím, jak s těmito zdánlivě protichůdnými emocemi pracovat. Jak přistupovat k lidem, kteří po dvou letech konečně „prolomili ticho“? Jak se vypořádat s tím, že v Česku hnutí táhne pár zapálených, ale totálně vyčerpaných jedinců? Jak se poučit z chyb, kterých jsme se ve společnosti během minulých let dopustili a posunout se dál – abychom zabránili opakování stejných krutostí? V čerstvém dílu rozebíráme další hlasovku od naší skvělé posluchačky! Svým velice aktuálním dotazem naší redakci celkem zatopila a podcast jsme tak musely nahrávat dvakrát. Víc se dozvíte v nové epizodě, která je už teď ve vašich podcastových aplikacích! Děkujeme všem, kteří se neúnavně už dva roky organizují za svobodnou Palestinu. Od řeky k moři! Máte rádi*y náš podcast a chcete, abychom nevyhořely dřív než naše mikrofony? Podpořte nás trvalým příkazem na Darujme – každý příspěvek nám pomáhá přežít stres, který s sebou nese prekarita: darujme.cz/podporujdruhousmenu Tady jsou odkazy na zdroje, o kterých jsme mluvily v epizodě: Text Prokopa Singera: https://druhasmena.cz/clanky/odrazy-strachu-v-informovani-o-gaze-media-autocenzura-a-selhani-solidarity Text Elišky Koldové: https://druhasmena.cz/clanky/fizlem-ve-vlastnich-radach-mezi-strachem-z-verejneho-lynce-a-touhou-po-spravedlnosti Instagram americké odborářky Alex All Things Labour: https://www.instagram.com/allthingslabor/

Máte někdy pocit, že už necítíte vůbec nic? Že je kolem vás tolik podnětů, až vás to odpojí od reality? Nebo naopak disociaci používáte vědomě – jako způsob, jak zvládnout tlak a očekávání, která na vás klade okolí (nebo vy na sebe)? Nejste v tom sami! V tomto díle se podíváme na disociaci, daydreaming i další obranné mechanismy, které nám pomáhají odpojit se – ať už abychom dosáhli*y lepšího výkonu, nebo si nepřipouštěli*y těžké emoce. Dovolí nám ale disociace uniknout negativním pocitům úplně? Nebo na nás stejně vždycky někde číhají? A co by se stalo, kdybychom jako společnost přestali disociovat? Jak to celé souvisí s novou kampaní Díky, že můžem? Poslouchejte – a hlavně nádech a výdech!

Nechceme se hádat, ale… Hádky jsou neoddělitelnou součástí našich soukromých a profesionálních vztahů! Prostě se jim nejde vyhnout. Jinak člověk exploduje. Máme ale vůbec příležitost naučit se, jak se hádat líp a jak se vyhnout tomu, aby nás konflikty totálně zničily? U velké části z nás se neshody v rodině řešily křikem a mlácením dveřmi, trestáním, defenzivními proklamacemi nebo se prostě neřešily vůbec. Z domu jsme si tak úplně nejlepší nástroje pro zvládání konfliktů neodnesli*y. Právě mechanických návodů a strategií pro řešení sporů je ale dnes všude plno. Často na ně narazíme ve spojení s poučkou, že konflikt máme vnímat především jako potenciál k osobnímu růstu i utužení mezilidským vztahů. Pokud je ale hádání se tak hot, proč se ho mnoho z nás tolik bojí? Jak by měla vypadat rezoluce sporu, která nebude oproštěná od lidských emocí? A jak se (ne)umí hádat redaktorky Druhé : směny? I o tom jsme si povídaly v prvních Hlasovkách živě!

Odcházíš z prvního rande, před nímž jsi strávila hodiny v koupelně, u šatníku, před zrcadlem. On se tě pak nezeptá ani na jednu otázku. Ty o něm zjistíš všechno. V kapse už ti ale vibruje zpráva, jak si to moc užil a kdy se uvidíte příště. S takovou situací už se nejspíš setkala nejedna žena. Randění v patriarchátu je (občas) prostě katastrofa. Proč do vztahů s muži musíme často vkládat tolik práce? Proč máme mnohdy pocit, že jsou na nás kladeny mnohem větší nároky než na ně? Nepohybujeme se už kvůli naší frustraci na hraně femcelství? A existuje něco takového vůbec? V novém dílu podcastu Hlasovky rozebíráme první otázku od našeho skvělého posluchačstva! Bavíme se nejen o randění, ale taky o tom, jak s muži spolupracovat v pracovních i aktivistických kolektivech. Existuje cesta ven z únavy a odcizení, které někdy může chování našich soudruhů vyvolávat? Pro odpovědi (nebo taky ne) laďte čtvrtý díl ve všech podcastových aplikacích.

Mentální zdraví je všude – na sociálních sítích, v médiích, v podcastech i v našich konverzacích s přáteli. Máme pro své pocity lepší slovník než kdykoli předtím. Umíme pojmenovat toxické vzorce chování a o vytyčování a respektování osobních hranic mluvíme téměř každý den. Jenže se nezdá, že by se naše mentální zdraví skutečně závratně zlepšovalo. A už vůbec se nezdá, že bychom se lépe chovali*y k sobě navzájem. Někteří lidé se navíc naučili terapeutickou řeč používat jako zbraň. Má být mentální zdraví skutečně naší prioritou v jakékoliv situaci? Jak s ním vlastně nakládat uvnitř aktivistických kolektivů? I o tom si povídáme ve třetím díle Hlasovek!

Kolikrát jste se někomu snažili*y vysvětlit, že i bez romantického vztahu jste plnohodnotným člověkem? Že se nehodláte spokojit s bare minimem jen proto, abyste mohli*y s někým vítězoslavně chodit po ulicích ruku v ruce? Romantická láska je nám od malička prezentovaná jako životní cíl, bez kterého nemá nic smysl. Mnohdy ale ohlodává přátelské vztahy i různé verze našich osobností, které bychom mohli*y objevovat s jinými lidmi. Co když je ale pro nás romantický vztah opravdu tím nejdůležitějším? Máme se kvůli tomu cítit špatně? A pokud jsme v monogamním dlouhodobém vztahu, znamená to automaticky, že jsme proto míň osvobození*é? S podobnými pochybnostmi bojuje i druhosměnní redaktorka Eliška, která se někdy cítí být obětí mýtu romantiky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale často si to vlastně užívá. Tak co s tím? Pojďte to s námi zkusit rozmotat v druhém díle našeho podcastu Hlasovky!

Vzpomenete si občas na to, jak jste ještě před pár lety sebevědomě hlásali*y názory, které vám dneska přijdou úplně zcestné? Chtěli*y byste se v takových momentech ze všechno toho studu zcvrknout nebo se schovat pod peřinu, aby vás nikdo neviděl? Tak to jste na tom podobně jako naše redaktorka Míša, která kdysi coby zapálená liberálka a čtenářka Respektu přesvědčovala svou babičku, že slevy na jízdném pro seniory*ky a studenstvo jsou totálně mimo, protože takový rozpočtově neodpovědný krok jednou zaplatíme my, mladí! Za mnohá naše dřívější já se stydíme. Důležitější než sdílení (ne)dávných trapných názorů je ale ptát se, proč jsme je měly a jaké prostředí je formovalo. Ne každý má štěstí narodit se do rodiny, kde se marxistická teorie „saje jako mateřské mléko". Nakonec jsme se tam ale stejně dostaly. Jak je to možné? Jaké zážitky byly nutné ke změně politických přesvědčení? A co když za pár let budeme cringovat nad tím, co teď tvrdíme? To rozebíráme v prvním dílu Hlasovek.

Milujete nahrávání hlasových zpráv svému kámošstvu? Zastaví se vám to třikrát v polovině věty a opakujete po čtvrté tu stejnou věc, protože si nepamatujete, co jste vlastně říkali*y na začátku? Připomínají občas vaše hlasovky svou délkou podcast? Ty naše totiž ano, a tak jsme si řekly, proč z toho ten podcast neudělat. Hlasovky Druhé : směny vychází nepravidelně každých pár týdnů. Povídáme si v nich o tom, co nás v našich životech trápí, co nám dělá radost, co nám nedá spát a díky čemu spíme naprosto klidně. Především ale chceme rozebírat témata vašich hlasovek, které naší redakci můžete poslat přes DMs na našich sociálních sítích nebo na mail redakce@druhasmena.cz.