Jaký byl osud Přemysla Pittera po konci druhé světové války a následném nástupu komunistů k moci v Československu? Příběh tak výjimečného člověka, jakým beze sporu Přemysl Pitter byl, si zaslouží, aby byl odvyprávěný celý. V bonusu Hlasů paměti tak uslyšíte jeho pokračování.

„Pryč s barikádami předsudků, které jsme navršili ve svých srdcích! Pryč s přehradami, které dělí třídu od třídy, národ od národa! Tyto barikády musíme první rozmetat. Pak bude stát člověk vedle člověka jako bratr a sestra, kteří stejně cítí bolest a stejně touží po štěstí,“ zapsal si Přemysl Pitter po osvobození Československa v roce 1945. Sám se tím řídil celý život.

Ve třetím speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti se novinářka Lucie Korcová vypravila do Bedřichova za Miroslav Bícou – výborným vypravěčem a především legendou Horské služby v Jizerských horách.

Ve druhém speciálním vánočním vydání bonusu Hlasů paměti vyrazila novinářka Lucie Korcová do Karlových Varů. Tam žije Josef Roubíček, dlouholetý člen Horské služby v Krušných horách.

V prvním speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti dorazil do studia Českého rozhlasu režisér Martin Vrbický, který natočil dokument Ve službě horám. Novinářka Lucie Korcová si s ním povídala nejen o jeho práci, ale i o tom, jak se proměnily hory a lidé, kteří tam žijí.

„Slibuji, že budu plnit veškeré úkoly, které vyplývají z členství v Horské službě tak, jak mi káže čest a svědomí a povinnost člena Horské služby poskytnout v případě nouze pomoci každému, vědom si toho, že nejvyššími hodnotami společnosti je život a zdraví člověka.“ Tak zní slib, který skládají noví členové Horské služby. Od jejího založení letos uplynulo 90 let.

JaK se po druhé světové válce proměnilo Jihlavsko? Zmizela s jeho německými obyvateli i historická paměť? Co se stalo u Dobronína? Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava s novinářkou Lucií Korcovou a dokumentaristou Adamem Drdou.

Žili vedle sebe po staletí. Jedni mluvili česky a druzí německy. Jihlavský jazykový ostrov představoval po staletí unikátní německojazyčnou enklávu uprostřed českého území. Jeho kořeny sahají až do 13. století, kdy do oblasti přicházeli němečtí kolonisté především kvůli bohatým nalezištím stříbra. Soužití Čechů a Němců bylo dlouhou dobu relativně klidné. Vše se ale změnilo po vzniku Československa.

Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Národní třídě. Autoři podcastu novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláše Kroupa diskutovali o významu sametové revoluce u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Celý pořad najdete v audiozáznamu.

„Máme holé ruce! Vy nás máte chránit!“ skandovali studenti na Národní třídě v listopadu 1989. Od sametové revoluce letos uplynulo 36 let. Jak si ji připomínáme? A proč je její odkaz důležitý i v současnosti? Nad tím se zamýšleli autoři podcastu Hlasy paměti při živém natáčení v Café Louvre právě u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Poslechněte si celou debatu.

Bonusový díl podcastu Hlasy paměti přináší vzpomínky československých veteránů – od hrdinů Karpatsko-dukelské operace po muže, kteří přežili gulagy i komunistické lágry. Jejich příběhy vypráví ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa spolu s novinářskou Lucií Korcovou.

Na polích flanderských divoké máky rostou, tam mezi kříži, řada za řadou... Tak začíná báseň Na Flanderských polích, která se spolu s vlčími máky stala symbolem připomínky válečných veteránů. Právě jejich památku si celý listopad připomínáme. Báseň napsal v roce 1915 kanadský lékař podplukovník John McCrae.

Poslechněte si druhou část živého natáčení Hlasů paměti v Brně. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa mluvili o podzimu 1939 a Kounicových kolejích.

„Nesmí být místa v naší zemi, které by nedosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti. Tož všichni společně do boje za svobodné Československo ve svobodné Evropě,“ stálo v projevu Edvarda Beneše, který v září 1939 odvysílala BBC z Londýna. Události toho podzimu byly v okupované zemi rychlé.

V listopadu 1940 se u přístavu Haifa potopila loď Patria. Na její palubě byly stovky židovských uprchlíků, kteří se snažili uniknout z Evropy před nacismem. Britské úřady je ale odmítly vpustit na palestinské území. Místo toho měli být deportováni na ostrov Mauricius. Vše ale změnil výbuch uvnitř lodi. Co katastrofě předcházelo a jaké byly její důsledky, připomínají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda v bonusovém dílu Hlasů paměti.

„Dokud hluboko v srdci duše Židů prahnou a kupředu na východ k Sionu oko hledí, naše naděje není ztracena.“ Tak zní slova Hatikvy, která se stala hymnou izraelského státu. Jeho vznik vyhlásil David Ben Gurion 14. května 1948.

Na přelomu 40. a 50. let se na Moravě zrodila ilegální odbojová skupina Světlana. Její členové – bývalí partyzáni, vojáci i civilisté – odmítli mlčky přihlížet nastupujícímu totalitnímu režimu. Věřili, že boj za svobodu neskončil porážkou nacismu. Čelili však promyšlené infiltrační akci StB, která skončila zatýkáním, brutálními výslechy a popravami. Tragický příběh odbojové organizace Světlana a osudy jejích členů rozplétají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda.

Nenápadná budova v centru Uherského Hradiště působí na první pohled zcela obyčejně. Přesto je její historie mimořádně temná – za nacistické okupace zde končili odbojáři, po únoru 1948 se stala symbolem komunistického bezpráví. Mučení, výslechy, vykonstruované procesy, to vše se odehrávalo za jejími zdmi.

Generál Heliodor Píka byl popravený jako nevinný člověk. Jeho osud měl v rukou Karel Vaš – prokurátor oddaný komunistickému režimu, který lhal, manipuloval a nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Ani po desítkách let, ani po pádu režimu. Tvrdil, že jen „plnil svou povinnost“.

Vlastenec, legionář a muž, který vyznával demokratické principy prvorepublikového Československa. Helidor Píka (1897–1949) už za druhé světové války varoval prezidenta Edvarda Beneše před diktaturou, která vládne v Sovětském svazu. Po únoru 1948 statečný generál odmítl utéct ze země i ve chvíli, kdy ho k tomu nabádala vlastní rodina.