Chci být inženýrkou přes holuby, jsou to skvělí, chytří a čistotní ptáci, plánuje zpěvačka Athena Chlebová

„Proboha,“ děsí se už v průběhu povídání, „co jsem to dnes všechno nažvanila?“ Mladá rapující zpěvačka Athena Chlebová se stává po čtvrtém vydaném albu jménem Vodsrdce čím dál populárnější postavou na české klubové scéně, z čehož vyplývají nové situace, mimo jiné pozvání do podcastu Host Reportéra.

Výsledkem je velmi upřímný a veselý rozhovor, který přinejmenším moderátorovi vylepšil den. Athena například nevědomky demonstruje, jak nečekaně se dnes může stát šikovný člověk hudebníkem. „Od dětství do sedmnácti jsem si myslela spíš na herectví,“ přiznává, „což vyvrcholilo rolí v televizním pořadu Policie v akci. Hrála jsem tam unesenou dceru, ale hned v tu chvíli mi došlo, že tudy cesta nepovede. Je ostuda,“ směje se, „že to vůbec odvysílali.“

V sedmnácti začala nadšeně poslouchat rap a po první velké (krátké, ale dramatické) lásce se rozhodla svěřovat emoce nejen soukromému deníku, ale taky mikrofonu. „Ne snad, že bych v sobě cítila kdovíjaké vlohy,“ připouští, „ale kamarád z gymplu měl doma v pokojíčku nahrávací zařízení, tak jsem zkoušela skládat slova do beatů. Nahráli jsme první píseň a takhle nečekaně a organicky to vzniklo.“

Na střední uměleckou školu se nedostala, na vysokou taky ne, a tak začala studovat ekologii. Brzy si našla zvláštní velké téma, totiž holuby. „Udělala jsem o nich bakalářku, teď jim chci věnovat i diplomku.“

V podcastu vzpomíná na dětství, kdy jí někteří nerudnější dospělí říkali, ať holuby nekrmí, což vůbec nechápala. „Celý život to mám tak, že když mi někdo připadá utlačovaný, začnu ho mít dvojnásob ráda. Holub je tvor inteligentní, čistotný a trpí tím, že ho člověk nejdřív zdomestikoval a pak odšoupl.“

Athena se ani po čtyřech deskách nepovažuje za zpěvačku na plný úvazek. „A ani o tom nijak zvlášť nesním. Líbí se mi naopak představa, že si budu od hudby odskakovat k holubům a nazpátek. A do toho se snad ještě zvládnu věnovat kafi, své další vášni,“ říká s tím, že si v Praze přivydělává v jedné oblíbené kavárně.

Nejbližší příležitost poslechnout si Athenu Chlebovou naživo bude v úterý 25. listopadu, kdy vystoupí coby důležitý host na křtu alba projektu Matyášovi kamarádi v Paláci Akropolis.

Děti a víno zvítězí nad muzikou a bagetami u pumpy, aneb proč přišel nebohý Vasil o Rubáše

Je mi to líto, rád jsem kapele věnoval půlku života, ale končím, už musím. Známý pražský vinárník a sommelier Petr Rubáš se nečekaně loučí s kapelou, které dal skoro všechno a kdysi začátkem tisíciletí i půlku jejího názvu. Má k tomu dobré důvody, o kterých hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.

„Spíše nevědomky jsem se s Vasilovým Rubášem začal loučit už v srpnu v rumunském Eibenthalu,“ směje se při jedné ze vzpomínek. Jeho kapela patří k největším stálicím festivalu Banát, hrála tam dohromady desetkrát: „Před hlavním koncertem jsem se tam zřídil višňovkou, což mě na pódiu mírně indisponovalo. V jedné písni jsem pak úplně přestal hrát na djembe a jen jsem na lidi máchal rukama, takže ostuda, ale celkem milá, aspoň bude na co vzpomínat.“

Alkoholových historek je v podcastu více, protože si Petr Rubáš před pěti lety otevřel v pražských Holešovicích vinotéku Neznámí vinaři. Tam nabízí výběrovou produkci malých moravských (i českých!) vinařů a pořádá vyhledávané degustace, což se brzy stalo hlavním zdrojem jeho obživy. Zároveň se jim s manželkou Irenou začaly před těmi pěti lety rodit děti, a tak je škoda, že poslední období jejich životů nezachycují kamery dokumentárního cyklu Manželské etudy. „Ty nás s Irenou sledovaly skoro celou předchozí dekádu, ale opravdu přelomové věci se začaly dít teprve poté, co byl náš díl uvedený.“

Kapela Vasilův Rubáš je zdrojem velké zábavy, jenže na rozdíl od vína Petra nikdy nemohla zajistit finančně. Ve své vinárně tráví většinu večerů, o víkendech jezdíval na koncerty, a když se loni v únoru narodilo druhé dítě, dcera Julie, něco obětovat musel: „Jedno dítě, žádné dítě. Na tomhle přísloví je hodně pravdy.“

Definitivně se rozhodl až nedávno, když doma slavili páté narozeniny syna Tondy. „Ta číslovka mě zamrazila. Nechápu, jak rychle to uteklo, kam se těch pět let ztratilo. Už dlouho jsem si představoval, jaké to asi je, mít volné léto nebo jezdit s dětmi na prodloužené víkendy, u těch fantazií jsem se blaženě uculoval a najednou bylo jasno. Musím skončit, i když mě to vnitřně trápí.“

S Vasilovým Rubášem si Petr ještě párkrát zahraje – například 19. listopadu v pražském Rock Café a úplně naposledy o měsíc později v Litoměřicích. A pak? „Své djembe položím na skříň a nechám ho, aby tam vysychalo.“

Pop je punkem dneška, říká zpěvačka, která opustila Prahu i Shakespeara a živí se muzikou v Londýně

Může se mladý a neznámý zpěvák přestěhovat z Prahy do Londýna a uživit se tam hudbou? Podrobnou odpověď nabízí další díl podcastu Host Reportéra, do kterého přišla zpěvačka Maella – mladá žena s nevšedním příběhem, která se před měsícem vdala, za měsíc oslaví třicetiny a v občance má jméno Michaela Charvátová.

V rozhovoru vypráví o výhodné výchozí situaci z dob svého dětství. Její maminka po návratu z emigrace založila a vedla knižní nakladatelství Motto, otec Aleš Charvát je basista, výrazná osobnost české (nejen jazzové) hudby.

„Od dvou let jsem chodila jen do škol,“ vzpomíná Michaela, „kde se mluvilo primárně anglicky.“

Otec si vybudoval nahrávací studio: „Mohla jsem sledovat, jak tam připravuje skvělým muzikantům desky, a taky jsem si mohla sama natáčet. Nejdřív táta dovoloval, ať zpívám, co chci, nicméně když mi bylo deset, řekl: Dveře tu máš otevřené pořád, ale už jenom s vlastními písničkami, tak začni skládat.“

Pod celoživotním vlivem své mámy šla Michaela studovat anglickou literaturu na pražskou Filozofickou fakultu, ale před deseti lety došlo k radikálnímu zlomu. „Kamarád mi řekl,“ vypráví v podcastu, „že se dá v Londýně studovat kvalitní hudební škola BIMM. Plasticky vidím, jak jsem seděla v kavárně Slavia, na stole hromadu knih, které musím přečíst a pak na jejich základě psát eseje, a najednou jsem se rozhodla: Končím! Čtení sice miluju, ale ještě víc chci být zpěvačkou a hudebnicí v Londýně. Vzala jsem si studentskou půjčku, přestěhovala se – a bylo to nejlepší životní rozhodnutí.“

V podcastu popisuje, co nejdůležitějšího jí londýnská škola dala. „Studovala jsem takzvaný songwriting a tam nás pořád nutili, abychom psali nové a nové písně. Sami, ve skupinkách, taky v různých žánrech. Jednou to byl pop, potom metal, rap, country…“

Ani nejlepší hudební škola ze svých absolventů hvězdy neudělá. Michaela si zažila pár chudých let ve sdílených bytech, ale naučila se, jak muzikou vydělávat. „Jak jsem neustále něco skládala, psala a zpívala, začali si kupovat mnou nazpívané vlastní melodie různí DJové. Taky jsem se naštěstí zaháčkovala v agentuře, která nabízí mé písně do filmů a seriálů, díky čemuž jsem ke slyšení třeba v seriálu Geek Girl nebo v reality show Love Is Blind.“

Čím dál více Londýňanů chodí i na její koncerty, ale Michaela váhá, jestli se spolu se svým spoluhráčem z kapely, manažerem a nově i manželem Lorenzem nevrátit do rodného města. „Dnes už moc nezáleží na tom, kde muzikant bydlí, a kvalita života v Praze nám připadá přinejmenším srovnatelná.“

V podcastu Michaela otevřeně vypráví o tom, proč vnímá hudbu jako podnikání, mluví o svých psychických propadech a říká, že dobrý pop je punkem dneška. „I můj táta jazzman vždycky radil, ať poslouchám Abbu – že mě to hodně naučí!“

V pralese nezpívám. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa, říká Dan Bárta

Letošek je pro něj přelomový. Zpěvák Dan Bárta napsal první knihu, dostal se do vážných zdravotních problémů a po skoro třiceti letech si za pár dnů pravděpodobně naposledy zazpívá s kapelou J.A.R. O tom všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.

V první části rozhovoru se věnuje dalekým cestám, převážně do tropických krajů, které podniká od roku 1996 a o nichž napsal knihu Některé nevinnosti světa. Překvapuje tvrzením, že při svých výpravách přestává být zpěvákem a muzikantem. „Skoro nikomu nepřiznávám, jakou mám profesi,“ říká, „protože to je prdlý povolání.“

Hudbě se nevěnuje ani v případě, kdy tráví dlouhé týdny na druhém konci světa s kolegy muzikanty: „Třeba roku 2000 jsme byli v Ekvádoru s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem, klukama z J.A.R. i tehdy vznikající Illustratosphery. Pokud se nepletu, muzice ani textům jsme se nevěnovali. Nechávali jsme se unášet tím, co nás obklopuje, a nezbyl na to čas. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa.“

V druhé části podcastu vypráví o dramatickém půlroce, který otřásl kapelou J.A.R. natolik, že teď přinejmenším na dlouhou dobu přeruší činnost. „Plácáme se v tom jako mouchy v mlíce,“ krčí rameny, „a můžeme jen věřit, že to nakonec nějak dobře dopadne.“

Delší pauza je i podle Dana Bárty neodvratitelná. „Zatím je všechno tak nový a nahatý, že nad tím ani nemá cenu přemýšlet. Vylágroval se prostě důl a uvidíme, jakým způsobem bude probíhat rekultivace. Chvilku to musí hnít. Necháme se překvapit, co všechno samo vyroste na dně a jestli se to na novém základě dá ještě spravit.“

I kdyby se J.A.R. vrátili, není pravděpodobné, že by s nimi mohl zpívat ve stejném rozsahu jako dřív. V podcastu otevřeně popisuje, nakolik vážné bylo letos na jaře jeho poškození sluchu a proč si ho musí už navždy více chránit. „Skutečně bylo ohrožené celé mé zpívání. Hrozilo, že přijdu o práci, tím pádem o výdělek, o radost, dál už se budu jen trýznit, polezu kanálama, všichni okolo mě odhalí jako nespolehlivý článek, tím pádem se budu cítit osamělejší… Není to nic jednoduchého.“

Dnes už věří, že pravidelné koncerty například s jemnější Illustratospherou zvládne, ale divocí J.A.R. znamenají pro jeho uši risk. Přesto si s nimi zazpívá několik písní na možná posledním koncertě 17. listopadu v pražském Lucerna Music Baru. „Vybral jsem si ty, které lze hodně ztlumit. Obalím se různými chrániči sluchu, takže budu vypadat jako dement, ale nesmím pak vylézt ven na ulici zrakvenej a úplně hluchej, což se stalo letos v dubnu.“

Mutanti hledaj východisko: Chtěli jsme od Kata recept na dobrý život, jeho odpověď nás překvapila

Už patnáct let patří do první ligy české klubové scény. Táhne jim na čtyřicítku, mají děti, stojí na prahu krize středního věku. Do podcastu Host Reportéra přišla kapela Mutanti hledaj východisko, čili dva kamarádi a někdejší spolužáci z herecké DAMU: zpěvák Jan Vejražka a autor hudby Jiří Konvalinka.

„Ještě nejsme dědci, ale životní tempo se postupně mění,“ říkají, „a nás lidsky i muzikantsky zajímalo, jak si s tou změnou poradit.“ Přesně takto vznikl koncept nového alba, které se jmenuje Rada starších. Kapela oslovila své zkušenější kolegy, které odjakživa považovala za zdroj inspirace, jestli je do tvorby několika písní nemůže zapojit. Všichni oslovení kývli: Kato z Prago Union, Sifon z WWW i skupina Tata Bojs.

I kdyby výsledná deska nakonec neměla úspěch, což se nestane, pro kapelu Mutanti hledaj východisko bude navždy důležitá. „Ve třech případech jsme mohli koukat přímo pod ruce lidem, kteří jsou ve své branži na vrcholu, a sledovat, jak hudbu dělají,“ říká v podcastu Jiří Konvalinka, a Jan Vejražka dodává: „Od dětství jsem nejvíc ze všeho poslouchal český hip hop, a tak jsem třeba o dekádu staršího Kata vnímal jako legendu. Dodnes velmi respektuju jeho práci se slovem, a fakt, že se mnou takový člověk zabývá a dokonce jsme na společném tracku, mi připadá jako splněný sen.“

Na písni s Katem (která se jmenuje Tři zlaté zuby děda Vševěda) se dá dobře ukázat neobvyklost jejich konceptu. Mutanti vymysleli pouze první polovinu písně, ve které moudrému Katovi předložili zásadní otázky: jak žít v období středního věku spokojeně, bez depresí přijmout sebe sama a nenechat se rozhodit tím, že to jde s okolním světem od desíti k pěti.

„Tuhle naši půlku jsme Katovi pinkli, nechali mu úplnou volnost a jen zvědavě čekali na jeho odpovědi. Kato byl se svými rýmy rychle hotový, jak to má ve zvyku, a když výsledek poslal, byli jsme nejdřív dost překvapení.“

Kato je totiž ve své odpovědi nekompromisně vyzývá, ať se žádné „rady starších“ na nic neptají a spoléhají v první řadě sami na sebe, protože nikdo jiný se o ně nepostará: „Nikdy nezapomeň,“ důrazně opakuje v refrénu, „že máš jenom sebe, pod sebou peklo a nad sebou nebe.“

Jiří Konvalinka se dnes směje: „Upřímně řečeno jsme očekávali trochu jiné rady do života, ale nevyzpytatelnost byla součástí procesu a teď mi ty jeho myšlenky přijdou úplně skvělé.“

Deska Rada starších, která brzy vyjde i na vinylu, bude mít dva velké křty. První hostí 12. prosince pražská MeetFactory, druhý se uskuteční 7. února na brněnské Flédě.

Vlaštovka poletuje nočními Benátkami. Jsem sama a cítím zvláštní nebezpečí, říká Radka Denemarková

Letos byla doma v Praze pouhé čtyři týdny. Sedmapadesátiletá spisovatelka Radka Denemarková se díky mnoha překladům svých knih dostala do unikátní pozice: „Žiju jenom s kufrem,“ vysvětluje v Benátkách, kde v její oblíbené hospůdce na okraji židovského ghetta natáčíme další díl podcastu Host Reportéra.

Od počátku roku byla se svými romány například v Egyptě, Maroku, USA, Kanadě, měsíc v Jeruzalémě, další měsíc na Taiwanu nebo v Arménii. „To světoběžnictví mi vlastně vyhovuje,“ říká žena, která má mezi přáteli přezdívku Vlaštovka: „Souvisí totiž s touhou po nezávislosti, což je můj zásadní osobnostní rys. Nikdy jsem nechtěla, aby mi svět vysvětloval někdo jiný, chtěla jsem si pravdu a kontexty hledat sama.“

V rozhovoru nadšeně hovoří o svém aktuálním věku. „Je nejlepší,“ pochvaluje si. „Děti jsou dospělé, kreativita nevysychá, myslí mi to, nemoci ještě neťukají na dveře a já si jdu světem jako nezávislá žena. Myslím, že by tuhle dobrou zprávu měly mámy z mé generace hlasitě říkat svým dcerám. Díky tomu, že mám víc života za sebou než před sebou, už dělám jenom to, v čem vidím smysl. Najednou se vůbec nezabývám hulváty a toxickými lidmi.“

Do svých zápisníků píše Radka Denemarková několik dalších knih naráz, a to běžně i v hospodě, kde vzniká náš podcast. Už ji tu dobře znají. Když před pár dny pršelo a ona přišla zmoklá, okamžitě jí nabídli fén.

Protože je zvyklá ponocovat, pravidelně vyráží zkoumat Benátky nad ránem, kdy v ulicích skoro nikdo není. „Najednou jsou úplně jiné,“ popisuje, „zvláštně nebezpečné. Nejvíce ze všeho je slyšet voda, která dává jasně najevo, kdo je odjakživa pánem tohoto města. A když náhodou narazím na chodce, mívám pocit, že jde o postavu z románu napsaného v devatenáctém století.“

V rozhovoru občas – možná nerada, spíše bezděky – ukazuje své pozoruhodně silné názory na současné dění ve světě. „Pár narcisů si uzurpuje moc a vzniká nový druh totality, což je moje velké téma. Choroby dnešní doby může zachytit jen nekompromisní román.“

Na závěr rozhovoru Radka Denemarková konstatuje, že v současné fázi života cítí absolutní odpovědnost pouze ke dvěma věcem: „Na prvním místě ke svému talentu, který jsem si nevybrala, a na druhém pak ke svým dětem. Ony o tomhle pořadí vědí. Jsou už z nich samostatné osobnosti, mají svůj dospělý život. Ale literatura je se mnou neustále – a bude až do posledního dechu.“

Gordon Ramsay je v naprostém klidu a trávicí ústrojí Jamese Colea obdivuju, říká mistr barman

Singapur se stal v posledních dvou dekádách zaslíbeným pro kvalitní české barmany. Jedním z nich je i Vojtěch Bažant, který v tomto ostrovním městském státě na jihovýchodě Asie strávil sedm let. O svých zkušenostech vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Vzpomíná mimo jiné na dvě sezony, po které pracoval v podniku světoznámého kuchaře Gordona Ramsayho: „Osobně jsme se v Singapuru potkali dvakrát,“ říká, „a pokaždé to byla radost. Z televize má drsnou pověst, ale s námi stál normálně za barem, udělal pár mojit, neustále měl úsměv na rtech, milý byl na všechny.“

Pořady, ve kterých Gordon Ramsay křičí, prý příliš neodpovídají realitě. „Jaký je doopravdy? Pusťte si některý z dokumentů, kdy jezdí po světě a vaří třeba s babičkami v peruánských horách, protože přesně tak na mě působil.“

V Singapuru obsluhoval Vojtěch slavné herce, muzikanty i sportovce, například piloty formule 1, ale jeho zásadou je chovat se k nim jako k ostatním hostům: „Snad všichni oceňovali, že jim nijak nepodlézám.“

V podcastu, který se z velké části věnuje singapurskému období, občas zavzpomíná i na své počátky v Praze. Hovoří například o tom, jak mu jednu neděli nakráčela do Groove Baru kompletní kapela 30 Seconds to Mars, a hrdinou jedné velmi vtipné historky je rapper James Cole.

„To bylo taky v Groove Baru ve Voršilské ulici. James Cole slavil narozeniny, seděl u rohového stolu se svojí mámou a neustále si objednával dvojitou extrapálivou Bloody Mary. Sám jsem mu je dělal, takže vím, že jich zvládl šestnáct. Od té doby jsem zažil hodně, ale dodnes nechápu, jak jeho žaludek a střeva zvládly takové množství Tabasca a vodky, zjevně jsou z oceli. Byl to mimořádný výkon!“

Vojtěch Bažant vyvinul v Singapuru vlastní metodu, která zjednodušuje porozumění chutím a aromatům a umožňuje míchat drinky bez složitých receptur. Loni založil značku The Cocktail Hacker, pod níž nabízí vzdělávací kurzy, konzultace a přednášky. Před pár dny vyšel knižní rozhovor „Český barman v Singapuru“, který s ním vedl básník, prozaik a žurnalista Pavel Bušta.

Členové Horské služby se nezachraňují. V klidu počkejte na to, až sami přijedou domů!

Jako vítr z hor dorazil do redakce Reportéra sedmasedmdesátiletý Miroslav Bíca, žijící legenda české Horské služby, která letos slaví devadesát let od svého vzniku. Okamžitě začalo velmi energické, takříkajíc „menšíkovské“ vyprávění – a to si nyní můžete poslechnout v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Bíca se stal členem Horské služby v rodných Jizerských horách před padesáti lety. Od roku 1981 byl profesionálem, jeho domovem a sídlem se stal Bedřichov. „Když jsem tehdy prvního ledna nastoupil,“ vzpomíná, „nebyl v Jizerkách vůbec žádný sníh, tak jsem si zoufal, že to je konec: tady nejsem k ničemu! Ještě měsíc a vrátím se zpátky do podniku Chirana opravovat lékařské přístroje, stejně jsem tam bral o 350 korun víc!“

Věděl ale, že už neodejde. Celé mládí závodně lyžoval, na horách měl většinu svých přátel, navíc Jizerky perfektně znal. „Rád bych tam ještě poznal nějaké místo, které zatím neznám, aby mě ty hory zase začaly bavit,“ směje se v podcastu.

Z jeho pábitelských, ale podle všeho pravdivých historek zmiňme alespoň jednu s dobrým koncem.

„Vzpomínám na muže, který nešťastnou náhodou přišel po úrazu o zrak,“ rozjíždí se Bíca. „Jak to někdy bývá, vykašlala se na něj rodina, a on, aby nebyl sám, začal putovat po celých Čechách vlakem se svojí skládací kytarou. Pochopitelně jezdil i do hor. Jednoho zimního rána dorazil do Hejnic a vydal se přes hory k nám, směr Bedřichov. Brzy se dostal do míst, kde byly na cestě závěje, neměl se čeho chytit, a tak z ní sešel. Začal volat o pomoc – nikde nikdo, ale naštěstí už byly mobily a signál měl. Já toho dne seděl na dispečinku, přijal jsem zprávu o jeho zabloudění a okamžitě tam poslal kolegu. Ten dojel na místo, ale nic nevidí, tak mi telefonuje, že to bude nějaká blbost: tady vůbec nikdo není, ani žádné stopy! Já na to, ať zkusí křičet, a kolega volá: Pane, kde jste, já vás nevidím! Načež se po chvíli z dálky ozve: Já vás taky nevidím, pane, já totiž nevidím! V tomhle duchu na sebe pořád křičeli, kolega z toho byl zmatený, neřkuli zoufalý, ale vydal se po hlase a našel chlapa zapadlého ve vyfoukané ďouře pod smrkem. Teprve když pána vytáhl, zjistil, že to je doopravdy slepec. Ten se rychle oklepal, v nedaleké restauraci Zámeček si dal pivo, oběd a rozloučil se, že zbytek cesty až do Jablonce zvládne sám.“

Shodou okolností dnes večer (v úterý 21. října) vysílá Česká televize premiéru dokumentu Ve službě horám, který pojednává právě o minulosti i současnosti české Horské služby.

Druhým hostem podcastu je proto režisér dokumentu Martin Vrbický, který vyrostl v prostředí Horské služby na Božím Daru. Většinu času ovšem nechává hovořit Bícu: „On je,“ krčí smířeně rameny, „fakt dobrý vypravěč.“

České album roku? Jakub König vzpomíná, jak ho starší kluci nutili skočit z mostu do špinavé řeky

Ta deska se jmenuje Astronauti. Nádherná je i hudebně, ale extrémně silná svou niternou výpovědí. Za mikrofon do redakce Reportéra přišel sedmačtyřicetiletý hudebník Jakub König, který si i v podcastu zachoval otevřenost.

V rozhovoru podrobně rozebírá například text k otevírací skladbě jménem Zakopaný. Jako by z ničeho nic tam zazní vzpomínka, v níž ho coby jedenáctiletého brýlatého zrzka z České Lípy napadli spolužáci: „Jako když tě starší kluci nutili, ať skočíš ze železničního mostu do kalný špinavý řeky, jako když ti chtěli zapálit ruku politou petrolejem, ale jenom trošku, jaks je prosil, ať tě nechaj bejt a jak ses brodil blátem v novejch botách, jaks brečel ponížením a studem...“

Jakub König vypráví, že se mu ten obraz ostře vynořil při holotropním dýchání, jemuž se už léta intenzivně věnuje.

„Při dýchání mi taky došlo,“ vypráví, „že jsem v tom tehdy byl velmi sám. Můj vlastní tatínek nebyl přítomný, nemohl jsem to s ním probrat, a tak se z historky stal nedořešený životní aspekt. Cítil jsem se jako ponížený zbabělec a nesl si to s sebou dál.“

Vznikl zažitý vnitřní vzorec, který způsoboval, že kdykoli Jakub potkal cizí rozjařenou partičku, měl pocit, že se ti lidé smějí jemu a musí si na ně dát pozor.

„Na holotropním dýchání je úžasné,“ říká v podcastu, „že ti umožňuje, abys ses k některým starým vzpomínkám vrátil, dospělým pohledem je revidoval a tím zažitý vzorec rozbil. Najednou jsem si opravdu připadal, jako bych se dostal k jedenáctiletému sobě samotnému, objal se a řekl: Jakube, to bude dobrý, krásně z té situace vybruslíš a jednou z toho vznikne krásná píseň.“

Deska Astronauti, kterou mu pomohl natočit producent Aid Kid, bude mít brzy dva křty. První se uskuteční 24. října v pražském Paláci Akropolis, druhý pak 27. října v brněnském Kabinetu Múz.

Z případů soudního lékaře: „Nechtěla se, kolegové, naše sebevražedkyně podobat Ježíši?“

Rád a hodně vypráví o pitvách. Mluví o vraždících manželích Stodolových i Janákových, vzpomíná i na případ, který v něm zažehl celoživotní zájem o fenomén sebevražd. K podcastu do redakce Reportéra přišel špičkový soudní lékař Miroslav Šafr.

„Nezapomenu na silně věřící čtyřicetiletou ženu, která provedla kombinovanou a velmi komplikovanou sebevraždu,“ vypráví mimo jiné v podcastu. „Na místě činu byla nalezena Bible s pasážemi zvýrazněnými barevnými fixami a náboženské obrázky. Tak mi to vrtalo hlavou, až jsem si zašel pro radu k profesoru Petráčkovi z hradecké pedagogické fakulty, knězi a teologovi. Ptal jsem se, co si s tím počít, když ze všeho čišely náboženské motivy.“

Miroslav Šafr se ptal sám sebe, jestli zranění té ženy cíleně neimitují Ježíše na kříži. „Měla bodnou ránu v srdeční krajině, která připomínala poranění Longinovým kopím, spolykala několik šicích jehel, což mohlo znázorňovat Ježíšovo utrpení, a tak dále.“

Teolog Tomáš Petráček jej ale vrátil nohama na zem. „Řekl, že lidé, kteří se situují do osobnosti typu Ježíše Krista, chtějí obvykle zanechat nějaké poselství, jasný vzkaz, a to u té paní nebylo. Žila sama, měla neopětovaný, platonický milostný poměr, tíhla k alkoholismu, takže řada světských okolností ji nejspíš prozaicky svedla k sebevraždě. Byl to ale mimořádný případ na začátku kariéry a tehdy asi vznikl můj zájem o sebevražednou fenomenologii.“

Část rozhovoru pro otrlé se soudním lékařem Šafrem si můžete přečíst v novém vydání Reportéra, v tomto podcastu najdete množství dalších detailů.

Těším se, jak mi humanoid za pár let vypleje zahradu, říká odborník na umělou inteligenci Jan Šedivý

Ač se umělá inteligence vyvíjí fascinující rychlostí, jisté limity nikdy překročí. Nenaučí se například dělat kvalitní humor, originální vtip „vymyslí“ nanejvýš bezděky. Další díl podcastu Host Reportéra na téma umělá inteligence naštěstí vtipný je, i když občas také bezděky.

Do redakce přišel Jan Šedivý, jeden z největších a služebně nejstarších českých odborníků na AI, a více než hodinu si trpělivě povídal s moderátorem Poláčkem, který je občasným a prostým uživatelem.

Zatímco Poláček svému jazykovému modelu za všechno děkuje a zdraví ho, Jan Šedivý nikdy. Správně v něm vidí jen stroj, který navíc od devadesátých let, kdy v USA nastoupil do firmy IBM, pomáhal vyvíjet.

Až otcovsky Poláčkovi vysvětluje, co všechno i bezplatné modely dovedou: „Musíte se trochu odvázat. Dejte si třeba frťana a zadávejte jim úkoly, které vás dosud nenapadlo dávat!“

Popisuje, v čem jemu samotnému AI usnadňuje život. „Denně například vychází mnohem více zajímavě vypadajících článků, než jsem schopný přečíst. Dávám jazykovému modelu jejich linky, zpět dostávám stručná shrnutí obsahu a pak už se jen doptávám na konkrétní věci, které mě skutečně zaujaly.“

Šedivý je ohledně umělé inteligence optimistou a věří tomu, že lidstvu v budoucnosti spíše výrazně pomůže než ublíží. Už se těší na období, které může přijít do deseti let, kdy budou k dispozici cenově dostupní humanoidi. „Je celkem reálné, že mi takový robot například vypleje zahradu, vyndá nádobí z myčky, donese tašku s nákupem a když budu nemocný, klidně vyvenčí i psa.“

Jan Šedivý po konci zahraniční kariéry ve firmách IBM nebo Google působí v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT.

V úterý 14. ledna bude jedním z řečníků na velké konferenci o společenském dopadu nazvané Good Company Circle, která se koná na pražském Výstavišti.

Všechno sedlo. „Letos poprvé jsem se na trati ani jednou nepozvracel,“ říká český vítěz Spartathlonu

Životního úspěchu dosáhl až po padesátce a je to příběh na knihu. Ultramaratonec Radek Brunner, který mimo jiné od mládí trpí Bechtěrevovou nemocí, vyhrál minulý víkend v Řecku legendární Spartathlon. Trať z Athén do Sparty, dlouhou 246 kilometrů, zvládl s výrazným náskokem za 21:24:35.

„Noc před odletem do Řecka jsme se ženou leželi v posteli a já řekl, že jí chci o Spartathlonu vyprávět – o všech těch místech, která mě na trati čekají. Ona se rovnou zeptala, na co se netěším, a já popravdě odpověděl, že letos se těším úplně na všechno a že si celkem věřím na medaili.“

Vyprávění z manželské postele si nyní zopakoval v redakci Reportéra. V podcastu rozebírá ranní start pod Akropolí i „krizové“ město Korint po osmdesáti kilometrech, kde se v minulosti téměř vždycky pozvracel: „Tentokrát ne, všechno mi sedlo.“

Vypráví o tom, jak se závod obvykle rozhoduje kolem sto šedesátého kilometru, na nejvyšším kopci trati: „Hned za ním jsem doběhl doposud vedoucího Itala, nic moc mě nebolelo, nocí se běželo dobře. Pak už jsem se bál nejvíc ze všeho zranění, ale říkal jsem si, že pokud se dostanu deset kilometrů před Spartu, doběhnu to třeba i se zlomenou nohou.“

Nikdy dříve si z pověrčivosti nebral na závody českou vlajku. Teď to porušil a poslední dva kilometry k cílové soše krále Leonida běžel s ní.

Celý jeho výkon působí neuvěřitelně, ale jedna statistika je skutečně zarážející – Radek Brunner (o němž si i kamarádi mysleli, že už je na medailový úspěch „starý“) prostál nebo prochodil v celém závodě pouhých čtrnáct minut. V cíli ho bolel jen trochu žaludek a kdyby bylo třeba, pokračoval by klidně i dál.

Co cestou pil a jedl? Jaká píseň mu dlouhé hodiny zněla v hlavě? A jak svůj triumf oslavil? Radkovo podrobné vyprávění si poslechněte v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Každá země má svoje prasata, tvrdí žena, která jezdí stopem po světě a všude uklízí odpadky

Mladí manželé původem z Mostu se rozhodli pro nomádský život se zvláštním zaměřením na odpadky a mají statisíce sledujících po celém světě. Do podcastu Host Reportéra přišla během návštěvy rodného Česka třiatřicetiletá Michaela Dolan, která má zvláštní superschopnost: „Dobré oko na bordel.“

Sama vystudovala adiktologii, její manžel Jiří chemii, ale jakmile srolovali univerzitní diplomy, přestěhovali se roku 2018 do Barcelony. „A tam to celé vzniklo,“ popisuje Michaela důvod, proč si založili dvojčlennou buňku zvanou Verdaderos a začali vášnivě uklízet veřejná prostranství. „Každou sobotu jsme chodili pomáhat s úklidem na městskou pláž Barceloneta a překvapeně zjišťovali, kolik tam je odpadu, jehož si běžní lidé často ani nevšimnou.“

Svobodomyslní manželé se v době covidových omezení přestěhovali do Latinské Ameriky a začali publikovat videa ze svých úklidů na sociálních sítích. Pomohlo jim, že rychle přešli na španělštinu a jejich příspěvky se stávaly virálními. „Třeba na TikToku máme půl milionu followerů,“ konstatuje Michaela, která poslední dobou žije s manželem převážně v Mexiku. „TikTok tam je záležitostí všech generací, nejen mladých lidí jako v Evropě.“

Letos v létě si manželé k pátému výročí svých úklidů naplánovali cestu stopem po dvanácti evropských zemích a akci nazvali Hitch for Change. Na své dobrovolné brigády vždy zvali i lokální čističe, protože lidí aktivně bojujících s odpadem je v každé zemi dost. Například v Helsinkách dorazilo osmatřicet pomocníků: „Překvapilo mě, že Skandinávie není zase tak čistá, jak bychom čekali.“

Největší pořádek nalezli v pobaltských republikách. „Ale i tak,“ směje se Michaela v podcastu. „Třeba o Vilniusu nám dopředu tvrdili, že tam nebudeme mít moc co sbírat, a nakonec z toho bylo přes osmdesát kilo odpadu. Podle mých zkušeností má prostě každá země svoje prasata.“

Ručně nakreslila tisíce kostýmů pro film o Kafkovi. Říkají mi Analog, směje se Michaela Horáčková

Rok života věnovala Franzi Kafkovi, o němž říká, že chodil velmi hezky oblékaný a uvědomoval si vlastní přitažlivost. „Byl zajímavý, tajemný a na první pohled křehký - která žena by se o něj nechtěla postarat?“ Pozvání do podcastu Host Reportéra přijala celosvětově vyhledávaná kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší, pro kterou byl nový film Franz doposud největší kariérní výzvou.

Nejlepší profesní rada, kterou kdy dostal Petr Fiala: Zatni pr*el a pošli to tam!

Nikdy netvrdil, že umí kdovíjak dobře zpívat. Dokonce na mikrofonu ani příliš nelpěl. Dalším hostem podcastu Host Reportéra je Petr Fiala, jednašedesátiletý kapelník Mňágy a Žďorp.

„K mikrofonu jsem se dostal jenom proto,“ vysvětluje v podcastu, „že se odstěhoval náš původní zpěvák Ivoš Chmelař. Do té doby jsem kníkal sbory, tak to na mě zbylo, ale rozhodně jsem nikdy nebyl tím, kdo přijde do hospody a vytasí se s padesáti písněmi.“

Z kriminálu rovnou do nevěstince. Bývalý dealer kokainu Daniel Flasza dokončil knihu pro zvrhlíky

Může to vypadat jako nová bizarní položka na literárním trhu, ale pozor. Sedmatřicetiletý Daniel Flasza, někdejší populární pražský dealer a později také vězeň, se stal díky své prvotině Muklové a Šlajsny nečekanou kometou mezi českými spisovateli.

V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví o tom, jak mu velmi živý literární popis feťáckých a vězeňských dobrodružství otočil život naruby: „Vůbec jsem třeba nechápal, když mi najednou ministr kultury předával Cenu za nejkrásnější českou knihu. Trochu vypadal, že by si dal lajnu kokainu, ale neřekl si, a já v tom teď už stejně nejedu.“

Flasza sice začal psát až v kriminále, od té doby se však nezastavil, dokonce se stal i nakladatelem.

V říjnu vydá knihu druhou, nazvanou Stripáče a hampejzy, přičemž důležitý je i podtitul: „Láska je tu pro všechny.“

S nebývalou otevřeností v ní popisuje svůj celoživotní kladný vztah k neonům, červeným světýlkům, tmavým uličkám, špinavým nevěstincům a stripklubům.

Navštěvuje je pravidelně, a to doma i kdekoli v zahraničí. „Od puberty mi to vždycky připadalo vzrušující a fascinující,“ shrnuje v podcastu. „Nikdy jsem v tom necítil žádné morální dilema ani hlubší etický problém, neviděl jsem na tom nic špatného. To napětí, ta špína, erotika, sex… Všechno dohromady se mi zarylo pod kůži tak hluboko, že se z toho stala droga.“

Vypráví, jak hned po roce a půl ve vězení zamířil do podniku ShowPark v pražských Holešovicích, kde byl dříve častým hostem, a tak ho tamní děvčata nadšeně vítala: „Daniel, welcome back! Ahoj fešáku, půjdeš se mnou na pokoj? Dlouho jsem tě tady neviděla!“

Protože si s prostitutkami a striptérkami rád povídá, může například v podcastu vysvětlit, proč jsou mezi dívkami v ShowParku nejčastěji zastoupeny Rumunky, kolik vydělávají, a proč jim ta spousta peněz často nestačí.

I když je rozhovor napěchovaný mnoha podobně zajímavými fakty, raději varujeme, že je vhodný spíše pro otrlé povahy.

Až do čtyřiceti znamenal každý den nějaký průšvih. A pak jsem naštěstí zjistila, že mám ADHD

Do předloňska byl život Ivony Remundové často jedním velkým chaosem. Ve svých čtyřiceti letech pak matka tří dětí a žena filmaře Filipa Remundy náhodou zjistila, že za její věčný neklid může ADHD. Začala problém řešit a s manželem všechny důležité kroky v procesu léčby dokumentují. Vznikl rozhlasový dokument, chystá se i ten filmový.

Nyní přišla Ivona Remundová za mikrofon podcastu Host Reportéra, kde podrobně popisovala typické příznaky, s nimiž se donedávna potýkala.

Nikdy například neuměla chodit včas a stíhat termíny. „Můj mozek mívá tendenci ztrácet pojem o čase. Běžně se stávalo, že jsem večer chtěla někam jít a dala si hodinu na přípravu. Pak jsem ale zahlédla zajímavou knížku, což byl impuls, abych se do ní začetla. Nakonec mi manžel nebo děti museli říct: Mami, nemáš někde za deset minut být? A já pochopila, že jsem jako obvykle v háji.“

Od chvíle, kdy zná svou diagnózu, začala ADHD zapáleně studovat. Dělá rozhovory s českými i světovými odborníky a sama podstoupila všechny tři důležité kroky: „V mém případě byla důležitá vhodně zvolená farmakologie, skupinová terapie i změna životního stylu.“

Zatím se Ivoně Remundové daří. Dávní přátelé i kolegové jsou poslední dobou překvapeni: „Ty jsi tady včas? Opravdu jsi práci dodělala v termínu? A pamatuješ si všechno, co jsme ti říkali?“

Takové věty nebyla zvyklá slýchat: „Až do těch čtyřiceti se stával každý den nějaký průšvih. Snažila jsem se mezi nimi bruslit, maskovat je nebo okecávat. A najednou zažívám i delší období, kdy se na mě nikdo nezlobí a nikoho nenechám ve štychu. Připadá mi, jako bych byla ve snu.“

O tom všem hovoří Ivona Remundová v dnešním podcastu Host Reportéra, ale i ona se svým manželem chystá o tématu ADHD podcastovou sérii. Vycházet začne už za pár dní a jmenovat se bude Klid v hlavě.

Snad nejznámější žijící postavou na české železnici je pětapadesátiletý Pavel Peterka, který obsluhuje v jídelních vozech z Prahy na sever Německa. Ty jsou letos postupně nahrazovány moderními vagóny s bistrem, ale Peterka u dráhy zůstane: “Bude se mi stýskat,” říká v dalším díle podcastu Host Reportéra, “ale ono to půjde.”

Populárním se stal díky své povaze. Vždy dobře naladěný, zdvořilý jak z filmu pro pamětníky, ale zároveň kdykoliv připravený prohodit se zákazníky pár vět na libovolné téma a upozornit je na každou zajímavost za oknem.

Od doby, kdy se o Peterkovi začal zmiňovat ve svém díle spisovatel Jaroslav Rudiš, ho občas zákazníci aktivně žádají o společnou fotku. Stal se přítelem umělců, inspiroval divadení hru a dává rozhovory. “Já jsem ale pořád jenom obyčejným hospodským,” říká v podcastu, “pokorným služebníkem Nejvyššího železničáře.”  

Letos v létě zažívá zvláštní situaci, kdy na překrásné trase podél Labe obsluhuje střídavě jak ve vozech dosluhujících, kde pracoval třiadvacet let, tak i v těch moderních s bistrem.

“Loučení jsem se bál,” přiznává. “Klasický jídelní vůz, ta příjemná hospoda s ubrusy na stolech a kulatými lampičkami, je už dávno jakousi mou druhou manželkou, mám ho takzvaně v uších. Stačí jediný nezvyklý zvuk, abych okamžitě zbystřil.”

Jistá melancholie zatím v Peterkovi přetrvává, zároveň ale uznává, že má změna smysl. “Bylo už potřeba soupravy zrychlit, vylepšit pasažérům možnost připojení k zásuvce, k internetu a tak dále.”

Charakter jeho práce se mění. I v bistrovozu zůstaly stolky, ale bez ubrusu, a namísto třiceti se k nim vejde už jen osmnáct hostů. 

“Prostor je tam jinak uspořádaný, ale není třeba plakat, protože pořád ještě cestujícím čepujeme plzeňské a podáváme svíčkovou. Sice z naší kuchyně neslyšíte naklepávání masa ani prskající pánev, ale máme velký konvektomat, který umí téměř všechno. Sázená vejce se šunkou či parmezánem dostanete výborná.” 

Pavel Peterka se pokusí zachovat i na stísněnějším prostoru duch restaurace, ve které se lidé rádi setkávají. Na závěr podcastu ale vyjádří své přání: “Kéž by aspoň jeden z těch úžasných starých vozů skončil v muzeu!”

„Dostávám tipy na šamany, nabízejí mi i Krista, jen žádná nabídka sexu ještě nepřišla,“ říká Dr. Kary v podcastu

Pro posluchače podcastu Host Reportéra přinášíme druhou část rozhovoru s vážně nemocným zpěvákem Ondřejem Hášou, který si říká MC Dr. Kary. Bojuje s rakovinou slinivky a pomalu dokončuje jak první kolo chemoterapií, tak i poslední koncertní turné. Pevně doufá, že se dožije svých padesátin.

V podcastu jde na dřeň. Zamýšlí se například nad tím, jak by jednou mohl vypadat jeho pohřeb: „Doufám, že to bude velká párty a za hřbitovní zdí zahraje soundsystem.“

V současnosti se Kary snaží zvládnout co nejrychleji spoustu práce. „Zatím mám ještě sílu, ale netuším, jak dlouho budu ready,“ říká v podcastu. „Ukázalo se, že mám jen tři priority: dělat koncerty, nahrávat písničky a potkávat se s kamarády.“

„Zatímco dříve byl naprosto bez ambicí, poslední dobou se zahlcuju úkoly. Zmatek v hlavě pravidelně nastává večer, kdy mi začnou pípat zprávy: ‚Už jsi napsal tomu doktorovi, kterého jsem ti sehnal?‘ ‚A co si myslíš o tý liáně?‘ Dostal jsem padesát tipů na různé léčitele a šamany, tři návrhy na obrácení se ke Kristu… zatím ale nepřišla ani jedna nabídka sexu.“

Humor tedy MC Kary neztrácí. Například dnes, 15. července, vystupuje v Rakovníku. „Ten jsem se svojí rakovinou,“ konstatuje lakonicky, „rozhodně nemohl a nechtěl minout!“

Když budu mít štěstí, dožiju se svých padesátin, tuší zpěvák MC Dr. Kary

Když přicházel do redakce Reportéra, věděl, že bude následující rozhovor drásající. V dalším díle podcastu přinášíme první polovinu nesmírně osobní zpovědi hudebníka Ondřeje Háši, který si říká MC Dr. Kary a poslední čtvrtstoletí je známou postavou českého reggae i elektronické taneční hudby.

„Na půlce jara jsem se dozvěděl,“ vysvětluje hned na samém počátku, „že mám rakovinu slinivky a podle všeho mi zbývá nanejvýš rok života.“

Nyní je uprostřed svého posledního turné, které potrvá do půlky září. Navzdory stále občasným bolestem koncertuje několikrát týdně: „Dávní kamarádi mě dokonce začali zvát na místa, kde už jsem léta nehrál, ať se ještě jednou ukážu. Šance, že bych byl nějakého řádění schopný ještě příští léto, je opravdu jen mizivá.“

Nabídky dostává například i na listopad, ale to je pro něj příliš mlhavá budoucnost. Brzy se dozví, jak zabralo první kolo chemoterapie, což bude naprosto zásadní.

Kdovíjakým optimistou Dr. Kary není: „Cítím, jak se denně zhoršuju, jak mě to víc a víc žere. Zatím jde o snesitelnou bolest, ale zároveň je čím dál horší.“

Ví o případu pacienta, který žil s obdobnou diagnózou dvaadvacet dalších měsíců – to by sám považoval za obrovskou výhru. „Zároveň ale vím, že šlo o extrém. Já budu spíš bojovat o to, abych se dočkal svých březnových padesátin.“

Celý rozhovor přinese v textové formě srpnový magazín Reportér, který vychází v pondělí 11. srpna.