„Ty lidi si to neuvědomujou a dělají si z tebe p*del. A to je blbý. To jsem v určité době měl, že jsem byl všude jenom pro humor, jako pojďme se mu smát,“ popisuje Mikuláš. Rasistické vtípky a narážky přátel se v něm vždy postupně nahromadily a pak jednou za čas vybuchl. Vztahům s přáteli, kteří nás mohou podpořit, ale také zesměšnit nebo podlomit naše sebevědomí, je věnovaná poslední epizoda podcastové série Lásky čas.

„Když jste neustále upozorňováni na svou odlišnost, můžete se cítit izolovaní a nepochopení. Čelíte stresu a můžete mít úzkost ze setkávání s cizími lidmi,“ říká psycholožka Monika Mihaličková. „Pokud kolem sebe nemáte lidi, kteří vás vyslechnou, když vaši přátelé bagatelizují vaše zkušenosti, nebojte se vyhledat pomoc psychoterapeuta.“

„Kdybych šátek neměla, kluci by se na mě dívali jinak. Spousta mých kamarádek muslimek šátek sundala, bály se, že si tu nikdy nenajdou lásku,“ říká Dana. Od malička vnímá bariéry spojené nejen s vírou a zakrytými vlasy: „Holky kolem mě měly jiné proporce, jiné vlasy, jinou barvu pleti. Když mi bylo 13, četly jsme Bravíčka a v těch jsem neviděla holky jako já. Proto i v mé hlavě můj vzhled nebyl „normální“.

„Sám sobě jsem se nelíbil, protože mi nikdo neřekl, že i kluci jako já můžou být hezký. Myslel jsem si, že bych musel být bílej a hubenej,“ říká Nick. Dnes už to vidí jinak a vnímá, že svým vzhledem vzbuzuje zájem. Kvůli špatným reakcím na svůj romský původ ale s holkami z české majority skoro nerandí. Podobnou zkušenost má i Lucie, která se nedávno vyoutovala jako bisexuálka.

„Když jako jednotlivec řeknete, že ‚nevidíte barvu‘, přehlížíte zásadní součást identity člověka. Částečně tím říkáte, že nevidíte ani znevýhodnění, kterým může být člověk vystavený,“ říká Aišvarja Eassey. „Na úrovni Evropské unie je v současnosti problém sbírat k diskriminaci data, protože i EU tvrdí, že ‚nevidí barvu‘. Nesbírá informace o tom, kolik lidí z jaké etnické skupiny žije na určitém území. Bez těchto dat ale nemůžeme mluvit o tom, čemu jsou minority vystaveny.“

„Z rodiny jsem vnímala striktnost – žádný kluci dokud nedostuduju, abych se soustředila na školu,“ říká Kristýna. Ve vztazích měla zatím štěstí na ohleduplné kluky, ale hlášky přátel ji někdy zraňují: „Bavíme se o randění a oni třeba řeknou: ‚Jo, Vietnamku jsem ještě neměl, tu bych si dal.‘ Asi to myslí jako kompliment, ale já to nechápu a frustruje mě to.“

„V létě jsme měli s klukama bar u vody a přijelo nám tam na šlapadlech 15 holek, co slavily loučení se svobodou. A ta jedna nadhodila: tak když je tady ten černoch, a tys tuhle zkušenost ještě neměla, není ta příležitost právě dnes?“ vzpomíná Orlando. Říká, že holky si s ním často chtějí jen otestovat svoje představy, ale dobrý vztah se mu nehledá snadno. V podcastu Lásky čas vysvětluje, jaké řeči ho odradí už na prvním rande.

„Nemůžu vystát, když za mnou někdo přijde s tím, že jsem taková krásně exotická a že to chtěl vždycky zkusit. Připadá mi, jako by mluvil o nějakém koberci nebo ovoci, ale ne o člověku. Já nejsem tester,“ říká Baďa. Pohled z druhé strany přináší Anna, dívka z české majority, kterou v pubertě fascinovali kluci s tmavou pletí. Jak její randění přijímalo okolí a jak se na hledání vztahů dívá dnes? Poslechněte si první díl podcastu Lásky čas.

Jsou vztahy generace Z a mladších mileniálů osvobozené od rasismu a xenofobie, nebo pořád narážíme na stereotypy? O tom je podcastová série Natálie Sousy Lásky čas. „Ráda bych pomohla k tomu, aby bylo randění v Česku příjemnější pro všechny, kdo o něj stojí. Sama mám zkušenosti s řadou zraňujících nebo trapných narážek a momentů,“ říká Natálie. Pro podcast Lásky čas natáčela s desítkami mladých lidí z etnických minorit i z majority.