Nejstarším zařízením, s jehož pomocí bylo možno zaznamenávat a poté znovu reprodukovat zvuk, byl fonograf Thomase Alvy Edisona patentovaný v únoru 1878. Zvukové vibrace byly rycím hrotem zaznamenány nejprve na povoskovaný pás papíru, později na válec obalený staniolovou fólií. Obě tato média měla hned několik nedostatků. Vedle náchylnosti k mechanickému poškození to byla asi dvouminutová maximální možná délka záznamu, a především nemožnost hromadné výroby kopií. Zatímco se Edison od fonografu přesunul k žárovce, využil jeho dosavadních kroků v oblasti elektroakustiky Američan německého původu Emile Berliner. Ten použil pro záznam zvuku plochý kotouč, na nějž se vešly až 4 minuty zvuku a který bylo možno vyrábět hromadně. Už v roce 1904 se objevily první desky s delším záznamem, o dvacet let později vystřídal pružinu v gramofonu elektrický pohon. Od roku 1946 se místo křehkých šelakových desek vyráběly odolnější plastové.
www.cojeco.cz