Přibližně rok od chvíle, co snímek Tomáše Hlaváčka Dům bez východu vyhrál jednu z hlavních cen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se tento výjimečný film dostal konečně i do vysílání České televize. Všichni diváci veřejnoprávní televize se tak na něj teď můžou podívat na stránkách ČT. A mohou tak sledovat dílo, které jim spolehlivě zhorší náladu.

Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět. Lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně.

Schválně si tipněte, kolik českých Židů má nějakou osobní zkušenost s antisemitismem. Podle posledního průzkumu, který proběhl ještě před 7. říjnem 2023, kdy došlo k největšímu pogromu spáchanému na Židy po druhé světové válce, to bylo rovných 95 procent.

V Cimrmanově hře Posel z Liptákova, respektive Vizionář, je scéna, kde si uhlobaron Ptáček nechává věštit z vizionářových rozžhavených kamen a při té příležitosti si libuje, že jím vlastněné uhelné doly představují neměnnou a nepomíjivou jistotu.

Byl už celkem sychravý podzimní den, takže v kavárně, kde v kamnech vesele plápolal oheň, byla všechna místa obsazená a my museli – zabalení v bundách – sedět venku. Za hlavou nám z reproduktoru řval nějaký nesnesitelný hip-hop, takže to na první dojem nevypadalo na dvakrát příjemné posezení.

„Vy jste přece vždycky v menšině,“ řekl mi jeden nadějný mladý historik a filmař, když jsem prohlásil, že na rozdíl od absolutní většiny filmových kritiků jsem byl z filmu Agnieszky Holland o Kafkovi nadšený. Filip má pravdu. Měl bych si na to už konečně zvyknout. Nevím, zda rozumím filmu, a nevím ani, zda rozumím Kafkovi. Je mi však už dlouho velmi blízký.

Když můj redakční kolega před časem přišel s tím, že bychom v Hostu mohli udělat téma o nudě, moc jsem si od toho nesliboval. Nejspíš se ve mně ozvaly vzpomínky jedináčka na dlouhá odpoledne, než rodiče přišli z práce, nebo na letní prázdniny, kdy se sice nemuselo chodit do školy, ale občas taky nebylo vůbec kam jít.

Schichtova továrna na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem byla pravé impérium, s její existencí a činností bylo spojené celé město. Vlivem a pokrokem byla srovnatelná s Baťovou továrnou ve Zlíně. Jen s tím rozdílem, že Schichtové byli Němci.

Nenávistné projevy často mají bleskovou podobu. „Český vlastenec“ při výstupu z metra křikne na ženu z Ukrajiny. V debatě na sítích novinář obdrží anonymní výhružku fyzickým násilím. Z projíždějícího auta se ozve sprostý výkřik na adresu známé političky jdoucí po chodníku.

Plán byl, že úvaha pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin letos sklízejí dlouho po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali.

Během francouzského představení Tajný život starých lidí uváděném na festivalu Pražské křižovatky na mě nečekaně vyskočila velmi zasutá vzpomínka.

Mám ráda říjen, měsíc rozpažený mezi létem a zimou, a to hlavně navečer. Světlo ustupuje pomalu, jako by se den zvolna vyprazdňoval a v prostoru otevírajícím se do stále sytějších odstínů modři, se postupně rozsvěcejí světla a slibují. Jako by na konci každého stmívání čekal zářivě osvětlený sál plný smíchu, hudby a třpytivého mihotání.

Sekačky a křovinořezy se chovají jinak než psi. Psi se rozštěkají naráz. Hafan začne, oříšci se přidají. Sekáči ne. Křovinořez čeká na ticho. Teprve když sekačka vedle skončí, spustí dzzzrrr!!!

Po třech měsících cestování s knížkami jsem na týden doma. Okna jsou špinavá, zahrada plná spadaného listí, plevele a deště. Taky na ní ale kvetou vysoké, růžové astry, které mi dala kdysi máma, vřes, japonský dřín a trávy se barví do ruda. Konečně mám taky chvilku času na pečení. To mi připomíná alchymistický proces, kdy se z pofidérní hmoty nesourodých surovin stává pokrm, pokaždé trochu jiný.

Každé ráno se vracíme z tmy. Spánek je malou smrtí a sen cestou do noční říše, kde se rozpouštějí hranice běžného já. Pomalu vstupujeme do nejtemnější části roku: světla ubývá, příroda se ukládá k odpočinku. Tento rytmus následují i naše duše, ať si to přejeme, či nikoli.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Všechny ty skvělé výstavy současného umění a architektury v budějovickém Domě umění postupně vytvořily velkou imaginární galerii toho nejlepšího, co současná kultura může lidem nabídnout.

Tady lidi na Hospodina kašlou, říká mladý bohoslovec a rozhlíží se z okna vlaku po krajině blízko Plzně, odkud jsme vyjeli. Píše se konec osmdesátek, desetiletí, které v zahraničí postrčilo hudební vývoj k hip-hopu a nejlepším deskám Clash, Petera Gabriela nebo Laurie Andersonové.

Sedím v křoví ve Čtverečku. Čtvereček je park, který sousedí s naším vinohradským činžákem. Dvě řady pámelníků, na kterých dokvétají bíločervené tuhé kvítky, lemují asfaltovou cestu. Kolem jsou vysazené záhony povadlých tulipánů... Nevím, co na nich kvete v létě, možná afrikány. Mezi záhony se rozkládá víc obdélníková než čtvercová plocha sluncem sežehnuté trávy.

Anglo-americký básník a esejista Wystan Hugh Auden není českým čtenářům příliš známý, neexistuje, pokud vím, ani žádný knižní překlad jeho básní; je zastoupen pouze v některých antologiích, ojedinělé básně jsou v češtině dostupné na internetu, např. jeho slavné Pohřební blues, které v překladu Miroslava Macka začíná verši:Vypněte telefon, zastavte čas,psovi, ať neštěká, kost hoďte zas.“