Minulý rok skončil a všichni všude bilancují. Dávají si předsevzetí. Zakončují a ukončují. Svazují ten rok do uzlíčku plného uzavřených věcí. Je to dojemně obdivuhodné, určitě očistné a na nic takového zrovna nemám sílu.

Nemám začátek roku v lásce. Rok je ještě holý, neopeřený, bezbranné nedochůdče – a zrovna tak si v prvních dnech nového roku připadám i já. Svět mi připadá ještě ponuřejší než jindy, a víme, že v našich časech bývá soumračný často. Mé potemnělé pobývání ve světě vezdejším však prořízlo krátké video, které mi poslal blízký přítel.

Vesnice Saint Pierre de Chartreuse se nachází v mělkém dolíku mezi horami Grand Som a La Scia, v srdci horského masivu Chartreuse, který je předhůřím Alp. Už jsem o tomto místě, spojeném především s mateřským klášterem řádu kartuziánů, takzvanou Velkou kartouzou, založenou v 11. století, kdysi psala. Jezdili jsme sem posledních třináct let docela pravidelně.

V dnešní době čím dál víc lidí nedá ani ránu bez AI, umělé inteligence. Už se toho od nás stihla naučit tolik, že teď považujeme za naprostou samozřejmost, že učí ona nás. A přitom poněkud zapomínáme, že lecčíms užitečným a zajímavým nás může inspirovat i jiný, osvědčený pramen: příroda.

České amatérské divadlo bylo v prosinci 2025 zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o nejrozsáhlejší český zápis v této kategorii, kam patří i slovácký tanec verbuňk nebo jízda králů a tradiční loutkářství či masopustní pochůzky s maskami.

Stojím u okna vysoko nad Mostem. Dívám se na město vyrostlé kvůli těžebním činnostem, jeho struktura je chladně racionální. Jsou tu hlavně řady panelových domů, dálnice a železniční trať, která se naklání k řece. A přece, někde v dálce se v oparu mihotá obraz jezera podobný modré dece a z šera mlhy vystupují homole kopců sopečného původu.

Jdu do lázní. Všechny skříňky jsou plné, a tak mířím k číslu 66. Jsem v katolické zemi a šedesátšestky jsou volné ještě spolehlivěji než třináctky. Pohodlně zamykám své věci do prázdné skříňky.

V roce 2018 napsal německý dramatik, Roland Schimmelpfennig divadelní hru, Prasklý svět. V minimalistické vile plné originálů světových umělců se schází manželský pár majitelů s dvojicí mladých lidí, kteří hledají finanční podporu pro svůj umělecký projekt.

Jmenoval se Štěpán a byly Vánoce. Ještě před pár dny panoval všude shon, teď se nálada zklidnila. Zůstalo jen pár lidí. Žádný hluk, žádný křik. V internátní škole pro sluchově postižené připomínala svátky skromná výzdoba a dětské kresby na nástěnce.

Jakmile vyslovíte slovo „Vánoce“, lidé kolem si často představí světýlka, stůl plný jídla, rozbalování dárků, ale taky shon a melodie koled, které v obchodech slyšíme už od října. Když se nad tou představou na chvíli zastavíme, zjistíme, že je to spíš náš kulturní obraz Vánoc, než samotné Vánoce.

Je jedním z nešťastných paradoxů naší doby, že advent, jehož původní duchovní smysl zve ke ztišení a naslouchání srdci, dnes často připomíná bitevní pole. Na konci roku se na nás valí očekávání, že vše dotáhneme do konce, do toho přibývají vánoční přípravy a společenské povinnosti.

Závěr kalendářního roku na severní polokouli tone ve tmách, než konečně zimní slunovrat přinese naději, že světla zase začne přibývat. Není divu, že velká náboženství astronomické datum ověsila svými vlastními příběhy o naději a novém začátku a spojila je se světlem, ať už skutečným, nebo metaforickým.

Nevím, proč jsem si vždy představoval, že váleční reportéři jsou malí a drobní. Snad aby se líp skryli před nebezpečím, které jim v povolání hrozí. Vynechejme teď reportérky a reportéry televizní, pracující minimálně ve dvoučlenném týmu. Poměřme zrakem solitéry přinášející zprávy z Ukrajiny, rozhlasového Martina Dorazína s fotografem Stanislavem Krupařem.

Celý měsíc jsem četla básně, povídky, úvahy a středoškolské eseje. Dělala jsem totiž porotkyni ve třech literárních soutěžích. Nejvíc mě na tomhle druhu čtenářského zážitku baví, jak se shodneme, nebo neshodneme s ostatními porotci.

Všechna města, kde jsem kdy žila, mají řeku, Plzeň dokonce čtyři. Město mého dětství je západočeský Tachov a moje řeka má jméno Mže. S bratrem jsme toužili spatřit její pramen, stopovali jsme řeku, která se proti proudu už kousek nad městem promění v pouhý potok s vodou zlatě zbarvenou rašelinou, a neměli jsme vůbec tušení, kam nás dovede.

„Svět je takový, jaký je, tedy bezvýznamný. Zásluhou oslavných fanfár v rozhlase, novinách a agenturních zprávách na počest atomové bomby to dnes víme všichni. Z řady nadšených komentářů se totiž dozvídáme, že kterékoli středně velké město může být srovnáno se zemí bombou o velikosti fotbalového míče,“ napsal Albert Camus v deníku Combat bezprostředně po svržení atomové bomby na Hirošimu.

Milá Anno, neviděly jsme se tak dlouho, celá staletí… A teď v tom podniku, co jsi mi narychlo pomohla objednat, hned proti domu, kde jsme dvacet let bydleli! Bíle přetřené stěny, na stěnách Pinkava, trochu moc hluku na ty naše mámy, a načuřený barmani, ale majitel se úžasnej… Když jsem chtěla posbírat misky od toho našeho boršče, udělal to sám…

Bouřlivou debatu nedávno vyvolaly výroky jednoho z poslanců, podle něhož sametová revoluce byla ve skutečnosti zosnována KGB. Na tomto nepravdivém tvrzení lze ukázat, v čem se podle některých filozofů jazyka mění současné lhaní ve veřejném prostoru. Něco je jinak.

Je advent. Čas vánočních trhů, živelného utrácení – a také čas betlémů. Na každém malém městě, v každé druhé vesnici mají aspoň maličkou výstavu, kde ukazují výjevy Narození, jak je našli zachované na faře, u místních sběratelů anebo jak je uháčkovala paní varhanice a uplácali z hlíny v zušce. O Hradci, Brně nebo Praze ani nemluvím.

Něco si prochodit, kus krajiny nebo města. Výraz „prochodit si“ je přesný i tím, jak se tu zkušenost vztahuje k subjektu. Chodíte-li s otevřenýma očima, nepotřebujete průvodce. Místa se vám vyjevují podle jejich vlastní logiky, s jejich souvislostmi i protiklady, způsobem, který je jedinečný, neboť je určený jen vám.