Už jste si někdy uvědomili, že čím míň toho času máme, tím víc toho chceme stihnout, ale čím víc toho času máme, tím víc jím mrháme? Co kdybych vám ale řekla, že máte každý jeden den 86 400 korun, které můžete utratit jen do půlnoci. To, co zbyde, propadá. Co byste udělali, jak byste s obdrženými penězi naložili? Jeli byste na dovolenou, investovali nebo něco jiného?

A co kdybych vám řekla, že přesně tolik vteřin dostáváme každý jeden den do té naší životní peněženky. Přesto tak kreativní s jejich nakládáním nejsme. Škoda, říkám si.

Pojďme se v novém dílu podcastu inspirovat i návyky úspěšných, které nám ukazují, jak s časem i prioritami nakládat. A jak (možná) z každého dne vytěžit alespoň něco.

Někdy totiž jde jen o to – něco.

A co kdyby to vážně vyšlo? Jen si to na chvilku připusťte. To rande vyjde. Tu novou práci získáte. Přežijete i v cizí zemi. Naplníte Kongresák o stovkách lidí. Doplňte si, co zrovna doplnit chcete. Ale jen si na malý okamžik připusťe, že by to vyšlo. Jaky je to pocit? Skvělej, vidte? 
Vidíte, už vnímáte, jaké to je. A ted mi neříkejte, že ty pocity nejsou skutečný. Jsou. Stejně jako se stane skutečným to, co chcete. Tak se naučte si stanovit vizi tak silnou, že vás každé ráno vytáhne z postele.

A rekapitulujte si svůj rok s nadšením, ne s frustrací kvůli nesplněným metám. Vždyť co byste jinak dělali příští rok?

Máme to v sobě někde od přírody zažité – jen pokud pracujeme do úmoru, zasloužíme si odměnu. Práce musí bolet a musí být tvrdá. Ale co když to jde i s lehkostí? Co když nám náleží odměna i za to, co za práci možná nepovažujeme, ale i tak vykonáváme službu, která má hodnotu?

Jenže pustit se do práce, která nás baví a naplňuje, chce pořádnou dávku odvahy. A taky nutnou dávku zodpovědnosti, protože rozhodnutí vždycky přináší nějaké dopady a důsledky. Každá změna přináší někde nějakou oběť. A všechno je odrazem našeho vnitřního nastavení.

Život je živej, ten živel. A v posledních týdnech a měsících se toho děje víc, než jsem schopná zpracovat. A tak natáčím znovu další díl podcastu, který je hlavně o aktuálním dění, vždycky však v pozadí s odvahou, která má inspirovat. Třeba i tebe.

Svou konferenci jsem přesunula na příští rok. Tentokrát se uspořádá v Kongresovém centru, čímž si splním sen, který už deset let čekal na probuzení. A taky začnu studovat Akademii Baťa, protože s Baťou za zády se mi tím životem jde tak nějak snáz. Jo a taky jsem byla vůbec poprvé na zahraniční konferenci, i když nyní to bylo trochu too much. Ale zkušenost. A ta se počítá.

A nakonec sdílím příběh koučované, který možná vyzve k tomu, abychom byli odvážnější, ze všeho nejvíc. Tak myslete ve velkém. Možná to tím nakonec chci říct.

Vyhoření je pojem, který se skloňuje stále více. Ale je otázkou, jestli se neskloňuje už tak moc, že ho mnozí mají tendenci přisuzovat i k tomu, co za vyhoření nelze chápat. Samozřejmě se jedná o téma, které by nemělo být opomíjeno. A které je dobré rozebírat, abychom nepřehlédli první náznaky, že se i nás vyhoření možná týká.

Mně to tělo řeklo. Znovu. Srdíčko bijící jako o závod a tak hlasitě, jakoby doufalo, že tím vyskočí z hrudi. Ale už jsem měla tu zkušenost. A věděla, jaký to může mít následek. Proto jsem se dala na první místo. Protože pokud nepojedu já, nemůže jet ani nic jiného. I pro ten každodenní provozně-organizační život potřebujeme nás samotné, jinak by se ani běžné věci nemohli dít.

Říká se, že bychom se v nějakých konkrétních situacích měli kousnout. Ale kousnutí bolí, tak proč bychom si vlastně ubližovali, říkám si. Někdy však toužíme jenom po nějakém konkrétním znamení, důvodu či iniciativě, která nám řekne, že máme pokračovat danou cestou a ještě se nevzdávat. Ale co když vzdát se je vlastně v pohodě?

Pokud se tedy vzdát chceme.

Ale to, co skutečně chceme, nám velmi často dojde až v okamžiku, kdy si dovolíme něco pustit. Kdy si uvědomíme, že se můžeme vzdát, že je to vlastně v pohodě se vzdát a něco nedotáhnout do konce.

Slovo "můžeš" nám totiž dává na výběr a dává nám možnost volby, která se následně ukáže jako právě ono znamení, jestli něco skutečně chceme nebo ne. Chtít, muset a měl bych.

Přesně o tom je další díl podcastu SEBEterapie. O tom, jak jsem uběhla svůj druhý půlmaraton a co mi to přineslo. Jak jsem si uvědomila, že skončit je taky možnost. Ale že já si ji vybrat opravdu nechci.

Znáte 5 univerzálních strachů podle Karla Albrechta? Opět další důkaz, že se bojíme všichni něčeho. Někdo zklamání, někdo ztráty, jiný ze smrti. Strach je přirozený mechanismus, otázkou však je, jestli strach, který pociťujeme nyní a který je možná naučený v době dřívější, jestli je aktuálně adekvátní. Či nikoliv.

V novém díle podcastu se s vámi dělím o ten můj strach – strach z opuštění. A také o to, odkud pramení a jak s ním pracuju. Protože strach tu zkrátka bude vždycky, nezmizí, ale je rozdíl, jestli bude koulí u nohy nebo parťákem, se kterým půjdeme ruku v ruce s tím životem a díky kterému možná nebudeme sami.

Být víc odvážní, říkám si. Pojďte se to naučit na mé druhé seberozvojové konferenci, vstupenky k zakoupení už nyní tady: https://terezaciernikova.com/konference-n-2/

To říkával už Tomáš Baťa. Proč bychom měli myslet v malém, když úspěch se děje po kouscích? Sněme ve velkém a i části našeho snu, které postupně realizujeme, budou velké. Vyhněme se malosti.

Už jsem vám říkala, jak jsem v osmnácti vydala své tři povídky? Ne? Možná za nimi stálo jen ublížené ego. A možná to byla ona část příběhu, bez které by se nevyvíjel, jak má. Možná právě díky tomu došlo k onomu Přelomovému okamžiku. 

Ať je tento příběh pro vás inspirací. Inspirací k tomu vykročit. Rozhodnout se. Protože ono to není o věku, ale o rozhodnutí. Projevit zájem o život a život projeví zájem o vás. Tak strach do kapsy. Aspoň tou cestou nepůjdete sami. A to je vlastně fajn, říkám si.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že ten náš život je jako ta nejlepší knížka, kterou kdy budeme číst? Respektive žít? A stejně jako v každé knize, i tady platí, že všechny kapitoly jsou důležitý. Jsou součástí příběhu, bez kterých by se nevyvíjel, jak má. 

Někdy jsou k popukání, jindy si popláčem, mnohdy jsou nevýrazný a nudný, ale po nich přichází peak, na který čekáme. Zápletka a rozuzlení. Napětí. Domněnky. Predikce. Překvapení. Má všechno, jen tedy ne anotaci na zadní straně obálky. Ale možná v tom se skrývá to kouzlo. Ač víme, jak dopadne, stejně budí zvědavost. A v tom tkví ten paradox. 

Další díl mé osobní SEBEterapie je možná právě o tom. O popostrčení k tomu, abyste nepřeskakovali v příběhu. A nesnažili se v kapitole první odhalit pointu či stěžejní zápletku. U ostatních knih taky hned neodhalíte vraha, ale musíte číst větu po větě, aby vám neunikl žádný detail. Je načase žít tak, jako by ten život byla kniha. Na každé kapitole záleží, protože bez ní se ten příběh nebude vyvíjet, jak má.

Říká vám něco Baťovské desatero? Podnikatel Tomáš Baťa za dobu svého podnikání vytvořil takových desater nespočet. Desatero mladým mužům, desatero mladým ženám, desatero zákazníkům. Takové soubory zásad, přístupů a hodnot, které by si člověk měl připomínat, pamatovat si je a řídit se jimi. A já si vytvořila to své.

Protože Baťoviny jedu už pěknou řádku měsíců, ne-li let. A tak jsem si vytvořila svůj souhrn toho, čím se v životě řídím a co je pro mě důležité. A ráda vás s tím seznámím. A možná vás taky popostrčím k tomu, abyste si vytvořili to své. Protože možná se díky tomu nebudete tolik ztrácet. Možná vám pomůže říkat "ano" tam, kde ho chcete říct, a říkat "ne" tam, kde ho chcete říct. Třeba vám pomůže udržet hranice nebo směr, kterým chcete jít.

Tak tužku a papír do ruky. Protože dnes to bude znovu praktické.

Někdy stojíme před něčím, co bychom opravdu ze srdce chtěli, ale rácio nám šeptá, že není vhodný čas. Že na to nejsou finance ani správná chvíle. Ale co kdyby právě tento okamžik byl tím nejideálnějším, který se může nabídnout? Co kdybychom i krok, který se v očích zdá být bláznovstvím, přece jenom učinili a brali ho jako investici, která nám vždy přinese alespoň poučení nebo lekci? V drtivé většině případů nám stejně přinese mnohem víc.

Je před námi léto. Nezůstávejte v koutě. Udělejte konečně to, co už dlouho chcete udělat. Odjeďte, pokud odjet chcete. Investujte do sebe, protože na vás skutečně záleží. Já to tak dělám. I když mi samozřejmě přijde, že bych neměla. Ale je rozdíl mezi "chtít", "muset" a "měl bych". A další léto třeba přijít podruhé nemusí.

Za poslední roky se toho událo mnoho. To nejklíčovější lze však říct v pár slovech - srovnaly se priority. Přestalo se vybuchovat. Přestalo se předpokládat, že zítřek přijde. Rodina se opravdu a vědomě postavila na první místo. A čím dál méně se plýtvá tím nejcennějším, co tady máme, a sice časem.

Nový díl SEBEterapie je o shrnutí toho, co jsem se za poslední čtyři roky naučila. Je popostrčením k akci, protože to tady dlouho nebylo. Ať si totiž jednoho dne neřeknete, že jste chtěli žít jinak. Hraje se tu o tu pomlčku mezi čísly na náhrobním kameni. Neexistují krátké nebo dlouhé životy, existují jen ty naplněné a nenaplněné. Tak jaký je ten váš? A jaký bude?

Proč pořád vstupujeme do té stejné řeky, ač víme, že nás v ní nic nového nečeká? Protože naše srdce ani duše nemají KPI, nemají pamatováka na čísla nebo statistiky, ale naopak na doteky, oční pohledy a chvilky, co byly blízko. Jenže víte, co je největším soupeřem dobrého? Výborné. No na tu úroveň výš se ale vyplatí jít. Ale k tomu je třeba vystoupit ze zajetých kolejí.

A během toho mezičasu se musí vytrvat. On ten život jen zkouší, jak moc něco chceme. A jestli jsme připraveni mít víc, než jsme zatím měli. Tak nepodléhejte chvilkám, které vás zítra můžou rozházet jen proto, že se někde cítí nějaká samota. Není čas na lásky, které přichází po večerech bez zítřků. Ani na práci, která nás vysiluje, než nabíjí.

Je to tak, jak to je, a není to jinak. Tlak způsobuje jen protitlak. A každá akce vyvolá reakci, ač na ni nějakou chvilku musíme počkat. On nás ten život možná jen zkouší a utvrzuje se v tom, jestli to, kam míříme, chceme opravdu tak moc. Nebo jestli nás pochybnosti zpochybní a racionální hlava udolá. Ale ono to chce jen vytrvat a zachovat klid. Mlha opadne ve chvíli, kdy přestaneme máchat rukama.

Tak si to pojďte se mnou připomenout. Protože tato životní lekce je jedna z nejsilnějších. A možná i vás ten život zkouší, jako zkoušel mě. A možná i u vás mlha začne opadávat, když jenom budete pokračovat. Nic víc, nic míň. Přesně to totiž stačí. Jen pokračovat. Důvěřovat životu a věřit v proces.

Děláš si na sebe čas? Děláš si na svůj volný čas čas? Jsme dnes tolik orientovaní na výkon, že zapomínáme na to opravdu naléhavé – na sebe. A taky na to, že cesta je cíl, že to není až o tom prolétnutí cílovou páskou, kterou si máme tendenci ustavičně posouvat dál a dál.

Co když ale ten opravdový výkon nastává v okamžiku, kdy si dáme chvilku "voraz"? Kdy znovu nasměrujeme ten vnitřní kompas správným směrem? Kdy ihned po probuzení nenastoupíme do toho provozně-organizačního života, ale budeme chvilku jen "dýchat život"?

Jsme výkonově orientovanou společností, ale pod tíhou disciplíny zapomínáme na svou motivaci. Přecházíme do autopilota a dříve či později s touhou hnát se pořád za vytyčenou metou, která mnohdy není ani naše, shoříme jako svíčka. Disciplinovaný člověk ale taky moc dobře ví, kdy je čas na rekonvalescenci. Jako sportovec po sportu. To, že mozek nebolí, neznamená, že není unavený.

Co kdybychom někdy nemuseli vidět za roh? Co kdybychom nejeli podle společností zajetých dogmat? Co kdybychom někdy byli znovu těmi dětmi, které vždycky věděly, co chtějí, kam je srdce táhne a kde jsou zkrátka nejšťastnější? Co kdybychom prostě jenom žili teď a tady, pro "ten moment"?

Další díl SEBEterapie patří k nejosobnějším. Protože dává nahlédnout pod pokličku, pod kterou mnoho lidí nahlédnout nenechá. Ale pravdou je, že každý svádí ty své vnitřní bitvy, o kterých jiní netuší. A velmi často nás naše vlastní pochybnosti zrazují od toho, co bychom opravdu chtěli. Ale pochybnosti zpochybňují, to mají v popisu práce. A naše sny na nás čekají, jen uvěřit, že jejich splnění je možné. Projevit zájem o život, aby život projevil zájem o nás. A konečně se přestat dívat na ostatní, protože důležité je to, co chceme my sami. I kdybychom vůbec netušili, co nám daný krok má přinést. Žít pro "ten moment". To stačí.

„Co když to vlastně může fungovat? Co kdyby to přece jenom vyšlo?" ptám se sama sebe. A právě to mi možná nahání strach. Strach z úspěchu nebo své vlastní velikosti není výjimečný, ostatně stejně jako jiné strachy, které si neseme na té cestě životem. Jen nám vždycky bylo do hlavy vkládáno to, že se nemáme bát. Jenže strachy jsou naší přirozenou součástí. Nezmizí. A tak se je dovolte pojmenovat. Být sami k sobě upřímní, protože pokud nebudete upřímní sami k sobě, ke komu byste vlastně měli?

Odvaha tkví v poznání sebe samotného. Tkví v tom, že se postavíme našim strachům, kterých se možná bojíme. Já si ale říkám, jestli se spíš nebojíme sami sebe. Nebo toho, co si řekne okolí. Ale co když okolí nemusí o našich obavách vědět?

Já se s vámi o ty své podělím. Protože dovolit si pojmenovat je alfa a omega změny. A mě ten můj strach blokoval. A bojkotoval mi dosahování vytyčených met.

Konec roku je na spadnutí. Novota nám klepe na dveře. Je načase se ohlédnout a poplácat se po rameni. Protože se máte, za co ocenit. Ať už za osobní, profesní nebo finanční úspěchy. Máte se za co pochválit. A nyní je ideální čas to udělat. Dorazili jste totiž do dalšího tábora, který leží na cestě k vašemu cíli. Dorazili jste do místa, kde je možnost se nadechnout, podívat se zpět, ale také dopředu. A motivovat se k dalšímu vykročení do toho dalšího tábora, od kterého vás dělí dvanáct měsíců.

Pojďte se společně se mnou podívat za tím mým rokem. Za tou jízdou nazvanou #2024, která se už neopakuje. A ta silnice s číslem #2025 se sjíždí taky jenom jednou. Tak šlápněte na plný plyn a užijte si to na maximum.

Z čeho máte strach? A ptám se zcela vážně. Protože každý člověk se něčeho bojí. Stejně jako každý člověk v něco věří, tak z něčeho taky máme přirozeně strach. A když říkám přirozeně, tak to tak i myslím. Je totiž přirozené se něčeho bát. Strach tu s námi byl, je a bude, proto si z něj pojďme udělat životního parťáka a netahejme ho jako kouli u nohy. Půjde se nám tou cestou životem snáz.

V novém dílu podcastu vám ukážu několik konkrétních metod, jak se strachem pracovat. Jak ho minimalizovat, obelstít, jak to s ním zvládnout tak, aby vás prostě nezastrašil a nestál vám v cestě. Protože by bylo škoda nejít tou cestou, která vede k tomu našemu štěstí.

Každý člověk v něco věří. Někdo ve vesmír, někdo v boha, jiný v karmu. Všichni ale věříme všemu ve chvíli, kdy nám o něco jde. Já věřím v to, že můžeme změnit svět. Minimálně ten náš. Můžeme změnit naše životy. A tím, že sebe posuneme kupředu, můžeme změnit i životy někoho jiného.

Tento díl podcastu je pozvánkou. Tou nejupřímnější směrem k vám. Na konferenci, která ovlivní životy (a nejen ty vaše). Protože já věřím v sebe. A v to, že tu kopu nejen sama za sebe. Ale že můžu, na chvilku, kopat i za druhé. A že když vezmeme lopatu do rukou všichni, tak že do těch přesýpacích hodin svou vlastní pílí na sobě a posunutím se kupředu či dál přisypeme písek těm, kteří ho (možná) v životních přesýpačkách tolik nemají.

Protože polovina z výtěžku akce půjde do Masarykova onkologického ústavu v Brně. Jeden den, který přinese uvědomění, oživení či probuzení a popostrčí vás k žití toho úspěšného, spokojeného a autentického života, ať už to pro vás znamená cokoliv, posune život jednoho člověka třeba o jeden měsíc. A to je, myslím, dobrý obchod.

Vždyť víte, že já vím, o čem mluvím. Tak pojďte změnit ten váš život dřív, než vás políbí život sám. Vstupenky už nyní na www.terezaciernikova.com