Za hudbou se v tomto pořadu vydáváme do nejrůznějších koutů světa. Někdy vzdálených tisíce kilometrů, jindy ležících od nás skoro coby kamenem dohodil. Snad ještě nikdy jsme se v naší představivosti nevydaly do tropického pralesa. Kamsi kousek nad rovník, do srdce černé Afriky. K tomu, abychom se vypravili do areálu Lambaréné, ležícího v dnešním státě zvaném Gabon, inspirovala autora pořadu Jiřího Vejvodu dvě významná výročí roku 2025. 14. ledna 1875 se totiž narodil jeden ze zásadních velikánů dvacátého století: filozof, teolog, lékař, ale také vynikající varhaník a pilný muzikolog Albert Schweitzer. A 4. září tohoto roku uplynulo rovných šedesát let od chvíle, kdy 4. září 1965 v požehnaném věku devadesáti let zemřel.
V naší mateřštině, která je už svým vynálezem diakritických znamének jedním z nejúžasnějších jazyků na světě, najdeme na různé životní situace nejrůznější úsloví. Vesměs obrazná, trefná, přiléhavá. A výjimkou není ani stav lidské mysli, která sice kuje velké plány ohledně toho, co bude vykonáno, ale nikdy k tomu pak nedojde. Ano, říká se tomu „skutek utek´“… Rozhodně tomu však nebude v případě hned dvou muzeí, věnovaných významným hudebním skladatelům, za kterými spěcháme. Pravda, pod pojmem muzeum si tu představme – a v naší představivosti poté prohlédněme – spíš dva nevelké domky. Patřící ovšem kdysi rodinám, ze kterých vzešly dvě osobnosti české hudby, jakými se můžeme po právu pyšnit. Řeč je o Václavu Josefu Tomáškovi a Vítězslavu Novákovi, samozřejmě zdejších rodácích.
Ke koncertnímu sálu, který navštívíme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria se jeho autor a moderátor Jiří Vejvoda propracuje stručnou historickou odbočkou. Týká se skutečností zdánlivě hudbě vzdálených, přitom však s tématem souvisejících. Když kdysi na Pražském hradě vládl rozmarný Rudolf II., dopouštěl se sice různých ztřeštěností, ale zároveň buď on sám nebo spíš jeho nejbližší podřízení vykonali řadu rozumných kroků, státnických opatření. Jedním zjevně bylo vyslání zástupce šlechtického rodu Lichtenštejnů jako vyslance na papežův dvůr v Římě.
Uprostřed Alsaska, v severovýchodním cípu Francie, se nachází půvabné město Colmar s bohatou historií jak dávnou, tak nedávnou. Už od roku 1979 k němu patří významný festival, zaměřený na klasickou hudbu, který byl v roce 1989 zásadním způsobem rozšířen. A rozhodně stojí za pozornost z řady příčin. Od jeho přehledně strukturovaného obsahu přes hvězdy, jaké zve na svá pódia, až po několik míst, kde se festivalové koncerty odehrávají. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se vydáme do města, kde se pije víno i pivo, jako by se tím chtěl podtrhnout jeho charakter na pomezí dvou zemí. Zmíněné Francie a samozřejmě i sousedního Německa.
Poměrně často se v cyklu Slavná auditoria, věnovaném koncertním sálům či operním domům u nás či ve světě, vydáváme na pomyslných křídlech hudby do dálek. K podobným toulkám patří výpravy do Jižní Koreje či Jižní Afriky, do Austrálie nebo do Číny, o Japonsku či Spojených státech Amerických ani nemluvě. V dalším dílu pořadu ale uděláme výjimku, i když vlastně jen napůl. Opět totiž vyrazíme do zahraničí, tak jako vždy během prvního týdne v měsíci. Ale zároveň nás tentokrát dlouhá cesta nečeká. Směřujeme na jih od České republiky, kde pouhých třicet kilometrů od hranic leží třetí největší rakouské město. Linec.
Skladatel, klavírista a dirigent, do jehož muzea se dnes vypravíme, byl v mnoha ohledech jedinečnou osobností. Pozornost svého okolí upoutával už tím, že měřil bez dvou centimetrů dva metry. Jeho ruce měly, jak známo, nevídané rozpětí, svými prsty obsáhl při hře na klavír ohromné množství kláves – a protože této schopnosti bohatě využíval při komponování, bývají jeho skladby pro tento nástroj pro mnohé interprety zapeklitým úkolem.
"Kdykoli se buď za prací nebo za zábavou vydávám na pražský Žofín, kam jsem kdysi chodíval i se psem, nikdy nezapomenu zabloudit očima přes pravé rameno Vltavy. A z krásného defilé majestátních obytných domů, tvořících zástavbu od Národního divadla až na roh Myslíkovy ulice, se vždy zaměřím na ten, který je pro mě nejzajímavější. Protože spojený s hudbou.", říká autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda.
Dávné úsloví „když se jaro zeptá...“ si symbolicky spojujeme s přípravou na nadcházející roční období. Kdysi, za dob převážně zemědělských, se vztahovalo k zimě jako k té části roku, kdy sice bylo vhodné i možné odpočívat, ale nikoli zcela lenošit. Protože být zimním zápecníkem by se se šeredně nevyplatilo na jaře. Poněkud jinak, a dá se říct že i složitěji, to mají organizátoři dvou vzájemně propojených festivalů v jihočeské Třeboni. Na čele s ředitelkou Irmou Mrázkovou a dramaturgem Petrem Nouzovským totiž připravují, řídí a garantují akce, dalo by se směle říct i projekty, které se odehrávají v různých ročních obdobích. A mají za sebou odlišnou historii.
Téměř nekonečný je výčet překrásných operních domů, vybudovaných kdysi po celé Itálii. Zdaleka přesahuje naši obvyklou znalost několik nejznámějších pojmů, jakými jsou milánská Scala, benátské La fenice nebo neapolské Teatro di San Carlo. Především v devatenáctém století patřila totiž opera k nejoblíbenějším zábavám italského obyvatelstva, takže operní domy vyrostly i ve městech o několika desítkách tisíc obyvatel. Dodnes oslňují svou krásou – a v poměru k počtu místních obyvatel i překvapivou velikostí. Další pořad tentokrát připomene palermské Teatro Massimo.
Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.
Za hudbou ve – svého druhu – neobvyklých koncertních prostorách dnes zamíříme do blízkosti jihomoravské Lednice či Ostravy. A nakonec se vrátíme do Prahy. Co ovšem tato místa, kde tu a tam zní klasika, vlastně spojuje? Bráno zeměpisně, nacházejí se na mapě naší země jako by v pomyslném trojúhelníku. Z Lednice ležící blízko hranic s Rakouskem je to do Ostravy, rozkládající se nedaleko Polska, dobrých dvě stě dvacet kilometrů. Z Ostravy jich musíme na cestě do Prahy zvládnout po D1 bezmála čtyři stovky, což – jak si vždy při jízdě přitom připomínám – je dál než z našeho hlavního města do Berlína nebo do Vídně. A konečně vzdálenost z metropole nad Vltavou do Lednice odpovídá dvěma stům a padesáti pěti kilometrům.
Za dalším z hudebních festivalů, zaměřených na oblast klasiky, se vydáme bezmála sedm set kilometrů východním směrem. Do druhého z největších slovenských měst, kterým jsou – hned po Bratislavě – Košice. Zkusme se ale předtím podívat festivalům pod pokličku v tom smyslu, kdo je pořádá, proč tomu tak je a co z toho vyplývá.
Necelých padesát kilometrů od sebe dělí dvě významná města v Belgii. Bruggy ležící na severozápadě země a Gent situovaný o něco jižněji. Obě vynikají pozoruhodnou historií, ale stojí za návštěvu i kvůli své současné architektuře. Nápadité a v nejednom případě objevné. Platí to kromě jiných staveb také o dvou koncertních sálech, za kterými se dnes vypravíme. Concertgebow v Bruggách je moderní, tvarově strohou, ale uvnitř přívětivou budovou. Zato hudební centrum Biljoke v Gentu zaujme neotřelým propojením někdejší nemocnice s rekonstruovanou částí, sloužící nyní hudbě.
Necelých osmnáct kilometrů od sebe, blízko někdejší zemské hranice mezi Čechami a Moravou, leží dvě z nejkrásnějších měst nejen v rámci Východočeského kraje, ale celé naší země. Litomyšl a na jih od ní Polička. Právě zde se narodil velikán české hudby Bohuslav Martinů.
Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.
„Každou noc sestupuje bůh Hypnos na Zemi, se svou matkou se tiše prochází a na všechny živé tvory sesílá spánek, který je zbavuje trápení a starostí,“ píše se v knihách o řecké mytologii. Například v té, kterou na toto téma sepsal - zároveň odborně i srozumitelně – jeden ze zakladatelů naší literatury faktu Vojtěch Zamarowský.
Byli, a ještě trochu jsou, v Paříži přítomni tři. Nikoli ovšem bratři. Naopak přímí konkurenti. Původně – a zčásti dosud – vysoce cenění výrobci klavírů, ať už pianin či křídel; také ovšem harf a případně dalších hudebních nástrojů. Pánové Pleyel, Gaveau a Érard. Co je spojovalo a co je naopak rozděluje?
Modřence, trnky, mateřídoušky; hlohy, pryšce anebo vřesy. To vše lze najít v jednom z největších pražských parků, kterým je přírodní rezervace Divoká Šárka. A ke krásám přírody, jmenovitě skalnatých úbočí Šáreckého potoka, soutěsky Džbán a Čertova Mlýna, přibývá jednou do roka jedinečný hudební počin. Vždy v první zářijovou sobotu míří do Divoké Šárky tisíce příznivců české opery, aby si v jedinečném prostředí vyslechli některé z děl Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Vesměs v podání sólistů, sboru a orchestru Národního divadla, k nimž ovšem přibývají další umělci, interpreti.
Které z německých měst je největší, co se počtu svých obyvatel týká? Které je nejlidnatější? Asi bychom předpokládali, že po spojení západní části s východní je jím německá metropole Berlín. Čítající dnes tři a půl milionů obyvatel nejrůznějších národností. Které německé velkoměsto ale zaujímá druhou příčku? Možná bychom tipovali Mnichov. Jistě, se svým půldruhým milionem obyvatel, kterým se rovná Praze, je významným centrem. Za pomyslně stříbrným velkoměstem se ale musíme vydat na sever Německa. Tam, kde je největší německý přístav a kde žijí dva miliony obyvatel. Naším cílem bude dnes Hamburk.
Na cestu za koncertním sálem se v dalším dílu pravidelného pořadu Classic Praha vydáme prostřednictvím bonmotu. A záhy vyplyne, proč... Víte, jaký je rozdíl mezi diplomatem a dámou? Když diplomat říká ano, myslí možná. Když říká možná, myslí ne. A ne neříká, protože by to nebyl diplomat. Když dáma říká ne, myslí možná. Když říká možná, myslí ano. A ano neříká, protože by to nebyla dáma.