"Kdykoli se buď za prací nebo za zábavou vydávám na pražský Žofín, kam jsem kdysi chodíval i se psem, nikdy nezapomenu zabloudit očima přes pravé rameno Vltavy. A z krásného defilé majestátních obytných domů, tvořících zástavbu od Národního divadla až na roh Myslíkovy ulice, se vždy zaměřím na ten, který je pro mě nejzajímavější. Protože spojený s hudbou.", říká autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda.
Dávné úsloví „když se jaro zeptá...“ si symbolicky spojujeme s přípravou na nadcházející roční období. Kdysi, za dob převážně zemědělských, se vztahovalo k zimě jako k té části roku, kdy sice bylo vhodné i možné odpočívat, ale nikoli zcela lenošit. Protože být zimním zápecníkem by se se šeredně nevyplatilo na jaře. Poněkud jinak, a dá se říct že i složitěji, to mají organizátoři dvou vzájemně propojených festivalů v jihočeské Třeboni. Na čele s ředitelkou Irmou Mrázkovou a dramaturgem Petrem Nouzovským totiž připravují, řídí a garantují akce, dalo by se směle říct i projekty, které se odehrávají v různých ročních obdobích. A mají za sebou odlišnou historii.
Téměř nekonečný je výčet překrásných operních domů, vybudovaných kdysi po celé Itálii. Zdaleka přesahuje naši obvyklou znalost několik nejznámějších pojmů, jakými jsou milánská Scala, benátské La fenice nebo neapolské Teatro di San Carlo. Především v devatenáctém století patřila totiž opera k nejoblíbenějším zábavám italského obyvatelstva, takže operní domy vyrostly i ve městech o několika desítkách tisíc obyvatel. Dodnes oslňují svou krásou – a v poměru k počtu místních obyvatel i překvapivou velikostí. Další pořad tentokrát připomene palermské Teatro Massimo.
Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.
Za hudbou ve – svého druhu – neobvyklých koncertních prostorách dnes zamíříme do blízkosti jihomoravské Lednice či Ostravy. A nakonec se vrátíme do Prahy. Co ovšem tato místa, kde tu a tam zní klasika, vlastně spojuje? Bráno zeměpisně, nacházejí se na mapě naší země jako by v pomyslném trojúhelníku. Z Lednice ležící blízko hranic s Rakouskem je to do Ostravy, rozkládající se nedaleko Polska, dobrých dvě stě dvacet kilometrů. Z Ostravy jich musíme na cestě do Prahy zvládnout po D1 bezmála čtyři stovky, což – jak si vždy při jízdě přitom připomínám – je dál než z našeho hlavního města do Berlína nebo do Vídně. A konečně vzdálenost z metropole nad Vltavou do Lednice odpovídá dvěma stům a padesáti pěti kilometrům.
Za dalším z hudebních festivalů, zaměřených na oblast klasiky, se vydáme bezmála sedm set kilometrů východním směrem. Do druhého z největších slovenských měst, kterým jsou – hned po Bratislavě – Košice. Zkusme se ale předtím podívat festivalům pod pokličku v tom smyslu, kdo je pořádá, proč tomu tak je a co z toho vyplývá.
Necelých padesát kilometrů od sebe dělí dvě významná města v Belgii. Bruggy ležící na severozápadě země a Gent situovaný o něco jižněji. Obě vynikají pozoruhodnou historií, ale stojí za návštěvu i kvůli své současné architektuře. Nápadité a v nejednom případě objevné. Platí to kromě jiných staveb také o dvou koncertních sálech, za kterými se dnes vypravíme. Concertgebow v Bruggách je moderní, tvarově strohou, ale uvnitř přívětivou budovou. Zato hudební centrum Biljoke v Gentu zaujme neotřelým propojením někdejší nemocnice s rekonstruovanou částí, sloužící nyní hudbě.
Necelých osmnáct kilometrů od sebe, blízko někdejší zemské hranice mezi Čechami a Moravou, leží dvě z nejkrásnějších měst nejen v rámci Východočeského kraje, ale celé naší země. Litomyšl a na jih od ní Polička. Právě zde se narodil velikán české hudby Bohuslav Martinů.
Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.
„Každou noc sestupuje bůh Hypnos na Zemi, se svou matkou se tiše prochází a na všechny živé tvory sesílá spánek, který je zbavuje trápení a starostí,“ píše se v knihách o řecké mytologii. Například v té, kterou na toto téma sepsal - zároveň odborně i srozumitelně – jeden ze zakladatelů naší literatury faktu Vojtěch Zamarowský.
Byli, a ještě trochu jsou, v Paříži přítomni tři. Nikoli ovšem bratři. Naopak přímí konkurenti. Původně – a zčásti dosud – vysoce cenění výrobci klavírů, ať už pianin či křídel; také ovšem harf a případně dalších hudebních nástrojů. Pánové Pleyel, Gaveau a Érard. Co je spojovalo a co je naopak rozděluje?
Modřence, trnky, mateřídoušky; hlohy, pryšce anebo vřesy. To vše lze najít v jednom z největších pražských parků, kterým je přírodní rezervace Divoká Šárka. A ke krásám přírody, jmenovitě skalnatých úbočí Šáreckého potoka, soutěsky Džbán a Čertova Mlýna, přibývá jednou do roka jedinečný hudební počin. Vždy v první zářijovou sobotu míří do Divoké Šárky tisíce příznivců české opery, aby si v jedinečném prostředí vyslechli některé z děl Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Vesměs v podání sólistů, sboru a orchestru Národního divadla, k nimž ovšem přibývají další umělci, interpreti.
Které z německých měst je největší, co se počtu svých obyvatel týká? Které je nejlidnatější? Asi bychom předpokládali, že po spojení západní části s východní je jím německá metropole Berlín. Čítající dnes tři a půl milionů obyvatel nejrůznějších národností. Které německé velkoměsto ale zaujímá druhou příčku? Možná bychom tipovali Mnichov. Jistě, se svým půldruhým milionem obyvatel, kterým se rovná Praze, je významným centrem. Za pomyslně stříbrným velkoměstem se ale musíme vydat na sever Německa. Tam, kde je největší německý přístav a kde žijí dva miliony obyvatel. Naším cílem bude dnes Hamburk.
Na cestu za koncertním sálem se v dalším dílu pravidelného pořadu Classic Praha vydáme prostřednictvím bonmotu. A záhy vyplyne, proč... Víte, jaký je rozdíl mezi diplomatem a dámou? Když diplomat říká ano, myslí možná. Když říká možná, myslí ne. A ne neříká, protože by to nebyl diplomat. Když dáma říká ne, myslí možná. Když říká možná, myslí ano. A ano neříká, protože by to nebyla dáma.
Tnetokrát nás čeká nikoli jeden, ale dva virtuální výlety. Cosi – vlastně kdosi – je ovšem spojuje. Podrobněji se budeme zabývat až druhým z nich. Ale ani ten první by neškodilo ochutnat – doslova ochutnat - kdyby to ale nebylo odtud tak daleko. Vzdálenost z Prahy do Portlandu v americkém státě Oregon totiž měří přes osm tisíc kilometrů.
Při pátrání po koncertních sálech či operních domech světa se někdy vydáváme „za humna“. Do Bamberku, Drážďan či Vídně. Tentokrát prozkoumáme tři z prostor pro klasickou hudbu v rámci světadílu opředeného jedinečnostmi. Přestože v tamním způsobu dorozumívání převládá španělština či portugalština, mluví se na tomto kontinentu dalšími tři sta sedmdesáti domorodými jazyky. Nalézá se tam pohoří Andy, vinoucí se od severu k jihu. Anebo deštný prales, sice dlouhodobě ohrožovaný těžbou, nicméně dosud jedinečný. Kromě velehor patří k místním skvostům jeden z nejdelších veletoků planety. Ano, zamíříme do Jižní Ameriky, kterou si spojujeme s přírodními krásami, prastarými památkami typu Macchu Picchu anebo megalopolemi jako Sao Paulo.
Narodil se na území dnešního Rakouska, měl ovšem předky ze Slovenska; mluvil převážně německy, žil v Paříži a ve Výmaru, zemřel v Bayreuthu. V Budapešti pobýval jen občas. A přece právě tam vzdali nejvýznamnější hold mu formou muzea a dokonce i výzkumného centra, zkoumajícího jeho dílo. Tématem dnešního výletu za hudebními muzei je takto vytvořený, doslova zhmotnělý odkaz skladatele a klavíristy Ference - či, chcete-li – Franze Liszta.
Před časem překvapila informace, kde se v Praze nalézá jediný kostel, zasvěcený jedné z klíčových ikon naší víry, svaté Anežce. Člověka mýlí areál v historickém centru, kde se kromě jiného nachází Anežčin klášter. Jenomže kostel, do kterého zamíříme díky hudbě v něm tu a tam provozované v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, je dominantou úplně jiné části metropole. Vydáváme se na Spořilov.
Za mezinárodní soutěží v oboru klasické hudby v dalším dílu pořadu Slavná auditoria zamíříme na sever Itálie. Do města na řece Talveře. Tato soutěž má za pětasedmdesát let své existence ve světě klavíristek a klavíristů výbornou pověst. Už proto – i když nejen proto – že je ve svém názvu zaštítěna významnou osobností jménem Ferruccio Busoni.
Další cesta za koncertním sálem ve světě se bude týkat metropole na Seině či Města světel, jak se Paříži občas přezdívá. A zahájíme ji ohlédnutím za dvacátými lety dvacátého století. Nejen proto, že tehdy byl Salle Pleyel, protože o něm bude řeč, postaven.