Na začátku roku 2026 je u konce těžba černého uhlí na českém území. Uzavírá se kapitola průmyslové historie, která po desítky let formovala nejen Karvinsko, Bohumínsko a Těšínsko. Jak uchovat regionální paměť a zároveň nastartovat nový směr? Je tamní krajina po těžbě nenávratně zničena, nebo pouze došlo k její transformaci? I na to se zaměřuje Téma Plus a první díl cyklu Zapomenuté regiony.

Jaké je to, prožít život někoho jiného? A když ne celý, tak alespoň kousek z něj. Představa, která na první pohled může znít jako sci-fi. Ale není. Pořad vysíláme v repríze.

Poslední díl speciální série Tématu Plus – Hudební rebelové – je věnován písničkářům. Rebelům vcelku nenápadným, zpravidla civilního vzezření, kteří neprovokují nápadnými účesy, oblečením prošpikovaným sichrhajckami, a hlasitou energickou hudbou, ale výhradně slovy. Zpívání a hraní v socialistickém Československu bylo pro ně podobnou kličkovanou jako pro rozervané rockery.

„Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě,“ napsal hudební publicista Vojtěch Lindaur (1957–2018) o české nové vlně. Sám Lindaur se jako vedoucí pražského kulturního střediska Opatov do jejich dějin také zapsal.

Být pankáč v socialistickém Československu znamenalo víc, než nosit číro a poslouchat nebo hrát punk rock. Znamenalo to přivolat na sebe pozornost bezpečnostních složek a vysloužit si nálepku závadová mládež. Prvním českým pankáčům a jejich hledání životního prostoru v rigidní atmosféře normalizace je věnován první díl Tématu Plus ze série Hudební rebelové.

Český film mezi roky 1944 – 1948 je tak trochu zasutou kapitolou, zapadlou do skuliny mezi dvěma vyhraněnými epochami. Proč se právě v době 2. světové války čeští filmaři rozhodli, že po válce už český film nebude věcí soukromníků, ale státu?

Ženy v armádě, ženy jako válečné zpravodajky, zdravotní sestry, humanitární pracovnice nebo vojenské historičky. Je to něco, nad čím se společnost stále pozastavuje, anebo ne? Aktivně jsou ženy součástí válek už několik staletí. Zájem žen vstupovat do válečných konfliktů se během historie vyvíjel a v současné době sledujeme jeho vzrůstající tendenci.

Na českém venkově je znali všichni. Muže v šedozelených stejnokrojích. Hlídali klidné noci první republiky, jejich svědomí bylo zkoušeno během nacistické okupace a nakonec museli čelit změnám, které přišly s únorem 1948.

Nacisté měli za 2. světové války s českým národem své tajné plány. Jedním z nich byla i násilná germanizace. Částečně si ji vyzkoušeli na dětech. Nutno také říct, že masová germanizace z pohledu nacistů vhodných jedinců a likvidace či otrocká práce těch nevhodných byl plán, který se měl naplno realizovat až po skončení války. Pořad vysíláme v repríze.

Ačkoliv Skandinávie nebyla tou nejdůležitější zájmovou oblastí československých tajných služeb, je s ní spojen jeden velký a jeden malý příběh, které se odehrály v 80. letech. V prvním figuroval dostihový jezdec a ve druhém pracovník ministerstva zahraničí. Poslechněte si čtvrtý díl minisérie pořadu Téma Plus o akcích československé rozvědky.

Následující příběh byl tak tajný, že o něm dlouho nic nevěděly dokonce ani československé tajné služby a vlastně dodnes toho o něm víme jen málo... Praha a Havana měly v dobách studené války výjimečné vztahy. Začaly se rozvíjet záhy po vítězství kubánské revoluce v lednu 1959. Už příští rok otevřelo Československo na Kubě svou ambasádu a zahájilo intenzivní styky s novou kubánskou vládou. Spolupráci zahájily také rozvědky obou zemí. V 60. letech rozjely akci s názvem Manuel.

Ne vždy platí, že nepřítel mého nepřítele je automaticky mým přítelem. To byl i případ Československa ve vztahu k mezinárodnímu terorismu, který v 70. letech sevřel Evropu. Do jaké míry podporovalo normalizační Československo teroristy z Frakce Rudé armády nebo palestinské teroristy? A proč si v Praze v 70. a 80. letech minulého století dávali tak často schůzky teroristé jako Carlos Ramirez Sanchez zvaný Šakal?

Atentáty, únosy, podstrčené dokumenty, dezinformační akce. To všechno prováděla československá rozvědka za dob komunismu. Kam až sahala její moc a na jaké akce si troufla? Do jaké míry byla v područí sovětské KGB a kde mohla jednat samostatně? A jak její fungování ovlivnila měnící se politická situace v poválečném Československu? Odpovědi nabízí pořad Téma Plus.

V neděli 3. října 1990 se po čtyřiceti letech Německo, rozdělené na komunistickou a demokratickou část, sjednotilo. Spolková republika Německo, od roku 1949 ztělesnění německé demokracie, se rozrostla o území bývalé NDR. Naplnil se tak sen německých revolučních demokratů z roku 1848. Na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem tehdy debatovali o cestě ke sjednocenému, demokratickému Německu. Žel, neuspěli.

Balkánské mafie začaly v Československu působit ještě před pádem koncem socialismu a pádu komunistů. Po roce 1989 se jejich vliv rychle rozšířil – od cigaret a šedé ekonomiky, k obchodu s heroinem a kokainem. Dnes je naše země považována za uzel jejich mezinárodních aktivit i „klidné“ útočiště.

Po pádu komunistů dorazily do Česka ruskojazyčné skupiny a využily slabin přechodného období. Od násilného výpalného přešly k sofistikovanému praní peněz a tichému vlivu v byznysu i politice. Co znamenal „zátah U Holubů“ v roce 1995? A jak silné jsou sítě dnes? Odpovědi hledáme v další části série Mafiáni.

Americká mafie 20. století je prakticky mladší sestrou mafie italské, respektive hlavně sicilské, ostatní národnosti jako např. Irové hráli vždy druhé housle. Základní principy fungování – omertu, neboli mlčenlivost a pohrdání státem – si také italští mafiáni přinesli ze svých původních působišť, zejména na jihoitalském venkově, který nově nahradila americká velkoměsta.

Italská mafie se rodila v prostředí, kde vládly strach a mlčení. Příběh lékaře Gaspara Galatiho z konce 19. století ukazuje, jak se i citrusový sad mohl stát zdrojem vydírání a násilí. Z těchto kořenů vyrostla Cosa Nostra, která postupně ovládla nejen Sicílii, ale zasáhla i Spojené státy.

Československo mělo za dobu své existence celkem devět prezidentů. Ani jeden z nich neukončil svůj úřad „přirozenou cestou“, tedy vypršením mandátu. Jak k tomu došlo? Odpověď v sobě snoubí vypjaté dějiny 20. století společně s náhodou – a kdo chce věřit na osud, jde tomu říkat i takto. Odcházení našich prezidentů mělo své logické předpoklady a důsledky.

Málokterý autor literatury pro mládež se těšil a stále těší takové popularitě. Přitom mnohé z jeho knih vyšly před víc než 80 lety. Svět, ve kterém se „foglarovky“ odehrávají, je od světa dnešních dětí v mnohém neskonale vzdálený. A současně možná bližší než by se mohlo zdát.