Od malička ji nezajímalo nic tak jako právě hudba. Má respekt ke klasice, k tradici a i ve své tvorbě zpracovává texty, které jsou starodávné a duchovní. Zároveň ale ráda experimentuje, hraje na varhany nejraději bosá a má ráda nejrůznější hudební fúze. Nejnověji spolupracuje s Carmanem Rizzem, americkým hudebníkem, který se zaměřuje na elektronickou hudbu.

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí a kultivace pohybu, ne agresivita spojená s touhou vyhrát,“ popisuje ve Vizitce. „Ve vítězstvích i prohrách se snažím neplavat moc dlouho.“ Co zažívá v Paříží, kam se tak často vrací? A proč je pro něj hravost velké téma? Ptá se Ondřej Cihlář.

V Obecním domě má svou dosud největší výstavu s názvem Ermitage. Je jiná tím, že poprvé použil autobiografický prvek, v němž řeší trauma z dětství, které ho provází dodneška. Ve Vizitce z kavárny mluví o konzumu i o svých dílech. „Hlavní princip umění, které dělám, je říct, tohle je realita, my jsme toho součástí a těžko se z toho můžeme vymanit.“

Téměř třicet let vedl Dům umění v Českých Budějovicích a stala se z něj světoznámá a renomovaná galerie současného umění a architektury. „Odjakživa jsem byl polapený prostorem. Všechny věci přicházejí zevnitř. Mým zásadním tématem je architektura, ne z pozice stavění, ale jako místo pro člověka,“ říká ve Vizitce.

Je uměleckou vedoucí souboru BodyVoiceBand, který v autorských projektech propojuje text, živou hudbu a pohyb. Po podpisu Charty 77 se k divadlu přibližovala skrze amatérské soubory a asistenturou Miroslavu Macháčkovi. „Nikdy o věcech neuvažoval tak, aby je politicky přiostřoval. Ale když to v tom textu bylo, tak se to prostě dostalo na povrch. Spolupráce s ním byla výjimečná,“ říká ve Vizitce.

Se svým ateliérem stojí za novými pražskými nádražími směr letiště, která by měla být co nejšetrnější. Je ale také znovuzvoleným děkanem Fakulty architektury ČVUT, největší školy svého druhu u nás. „To, že si studenti zkusí postavit objekt vlastníma rukama, je pro mě velice důležité. Architekt by měl pochopit, jak materiál funguje,“ vysvětluje ve Vizitce. „Postupným odebíráním toho nepodstatného se v návrhu dostáváte ke kvalitě.“

Spolu s filozofem Tomášem Koblížkem debatuje v podcastu Umění pobouřit o provokujícím umění. „Jádrem pobouření nebo pohoršení je nedorozumění,“ upřesňuje ve Vizitce kunsthistorička. S Karolínou Koubovou mluví i o tom, že je výtvarné umění svobodnější díky své víceznačnosti a že generační spor je v tvorbě nutná věc.

Ve své knize To je cirkus! zachytila deset osobních příběhů lidí, kteří zasvětili život manéži – od artistky na balančních tyčích po drezérku tygrů. „Po zestátnění měli lidé z cirkusu větší jistotu. Vzniklo cirkusové zimoviště a lékařská péče byla zajištěná,“ popisuje ve Vizitce. Naopak zdrcujícím obdobím byl pro mnohé návrat ke svobodnému povolání. „Prestiž tradičního cirkusu vyvanula po revoluci, kdy se o něj přestal starat stát. Dnes spadá pod ministerstvo zemědělství.“

Je zakladatelkou a programovou ředitelkou festivalu mladých filmařů Pražský filmový kufr. Tvorba je podle ní nejlepší formou terapie, děti se začnou vztahovat k sobě a pak se začnou se svým tématem potýkat kreativním způsobem, což působí léčivě. „Porotci z řad profesionálů se shodují v tom, že je pro ně důležitá autentická výpověď a to, jaký úhel pohledu děti ve filmu zaujmou,“ říká ve Vizitce. „Téma, kterými jsou letos kořeny, hledáme ve filmech zpětně.“

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě soutěžil v sekci Česká radost jeho snímek Má to cenu?!. V něm zkoumá, kdo a co všechno určuje hodnotu uměleckého díla. Film je situační akční komedií a popisuje nejrůznější figury lidí ze segmentu trhu. Jak to tedy funguje v byznysu s uměním? V čem se reklama blíží artwashingu? A co pro něj znamená občasné herectví? Přímo na festivalu v Jihlavě se ptá Ondřej Cihlář.

Je jedním z režisérů koprodukčního animovaného filmu Pohádky po babičce, který vznikl na základě povídek Arnošta Goldflama klasickou pookýnkovou metodou. Z projekcí má zkušenost, že vážnější témata, třeba týkající se smrti, děti zvládají líp než rodiče. „I tvůrci z ostatních zemí se shodli v tom, že vyprávění o těžších tématech je v našem filmu v mezích normy. To byl určitý lakmusový papírek, říká ve Vizitce.

I když žije od deseti let v Americe, kde vystudovala několik prestižních škol, Českou republiku stále považuje za svou domovinu. V devatenácti letech zjistila, že je třetí generací přeživších Romů v holokaustu a jejím snem je vznik komunitního romského centra v New Yorku. Kolik v této megapoli žije Romů? Čím to, že mluví lépe romsky než její matka? Jakou sílu má i v léčbě vývojových poruch hudba? A jak vnímá současný český jazyk? Ptá se Renáta Spisarová.

Rozhlasový dokument je minoritní, ale zásadní žánr. Jako dramaturg Radiodokumentu na Vltavě se snaží, aby byl pestrý, otevřený a ukazoval širokou škálu forem i témat. „Trendy dokumentu se liší podle geografické polohy, ze které tvůrci pocházejí. Třeba v Belgii jsou extrémně zvukové a reportážní, jinde zase třeba vznikají převážně ve studiu,“ říká v tak trochu dokumentární Vizitce.

Zajímá ho, jak se v jídle zrcadlí mentalita a společenský vývoj. Na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě stojí za sekcí Jídlo a doba, která nabídne na třicet snímků o stravování z dob socialismu. „Játra znamenala status, nebyla drahá ale nedostatková. Kdo je podával, dával najevo, že má dobré kontakty,“ vysvětluje ve Vizitce. V čem všem je jídlo kulturním fenoménem? A jak to, že obezita souvisela především s dojídajícími ženami? Ptá se Karolína Koubová.

Jednotlivá ministerstva a státní orgány se podle něj od sebe nemusí vizuálně odlišovat jako konkurující si firmy. „Řeší se, kam až nové identita sahá, které orgány ji mají ještě používat a které už ne,“ říká ve Vizitce. Jak v digitální době funkčně upravit heraldické znaky? A čím jsou státní poznávací značky pro designera specifickou disciplínou? Ptá se Ondřej Cihlář.

Působí jako kurátorka na volné noze a dlouhodobě se věnuje vizuální gramotnosti. Jsme pod přívalem obrazů, vizuální doba má vliv na to, jak se na výtvarné dílo díváme. „Jinak vnímali lidé v gotice, v devatenáctém století a jinak vnímáme dnes. Směřujeme k rychlému oskenování díla,“ říká ve Vizitce. Jak rozvíjet v pozdějším věku naši schopnost dívat se na obraz? A proč je pro děti podstatná výtvarná výchova? Ptá se Karolína Koubová.

Vychází z graffiti scény devadesátých let. Tehdy Prahu poznával z pohledu, který ho donutil ke globálnějšímu přemýšlení o městech i jinde ve světě. Je tvůrcem největšího muralu v Česku a ve své tvorbě si velmi oblíbil neony. „Neonové trubice ovlivňují plátno, jde mi o hru barev,“ popisuje ve Vizitce tento retro prvek ve svém díle.

Mainstream si nejprve odpírala, teď ho dělá i v kombinaci s hutnějšími žánry. Nově připravuje dokumentární film o stáří, ke kterému ji inspiroval dědeček. „Můj děda je poslední mohykán. U nás nikdo nikdy neřekl, že je starý,“ říká ve Vizitce. Jak se jí psala kniha pro děti? Co má ráda na malé scéně Divadla Ungelt, co jí dala letitá spolupráce s uskupením VOSTO5? A jak to má přesně s fotbalem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Je dlouholetou členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde aktuálně exceluje v inscenaci podle románu Aleny Mornštajnové Hana, kterou na tamní jeviště převedl režisér Petr Svojtka. „Hanu jsem hledala zevnitř, den nebo dva ve mně ještě doznívá,“ popisuje ve Vizitce. „Vždy jsem vnímala výhodu v tvárnosti herectví, měli bychom v sobě najít mnoho strun.“ Jak přistupuje k dabingu? Co všechno se v této profesi změnilo? A jaká je role divadla ve společnosti? Ptá se Karolína Koubová.

Patří k našim nejvýraznějším jazzovým osobnostem. Komponuje a působí také jako pedagog, což je pro něj příležitost, jak zůstat v kontaktu s mladými lidmi a připomínat si nové hudební trendy. „Muzikanti z cimbálovek mají hodně společného s jazzem, jejich hudba vzniká improvizací podobně,“ vysvětluje ve Vizitce. Proč mu bylo dobře na jihu Spojených států. A proč svět koncertního klavíristy není pro něj? Ptá se Ondřej Cihlář.