Vedoucí Oddělení rozhlasových přenosů mluví ve speciální silvestrovské Vizitce o práci přenosáka, o zážitcích z olympiád, o technickém vývoji, i o už nepoužívaných vysílačích v Liblicích, nejvyšších stavbách v Česku. Čím byly výjimečné? A jak se ve vysílání změnilo spojení s reportérem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Osaka podruhé a Japonsko jako takové potřetí hostí světové Expo. Mezinárodní výstavu průmyslu a kultury vnímají Japonci spíše skepticky. „V současnosti mají hluboko do kapsy a negativa podle nich převažují nad pozitivy,“ říká ve Vizitce. „V Japonsku je neuctivé odcházet z práce dřív než kolegové.“ Proč jsou pro zemi zásadní devadesátá léta? A jak naznačují věty v japonštině? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 31. března 2025.

Patří k nejvýraznějším českým pěveckým osobnostem posledních desetiletí. Jde o umělkyni světového formátu, která se s naprostou samozřejmostí pohybuje mezi písní, operou, starou hudbou i tvorbou současných skladatelů. Magdalena Kožená se ve Vizitce vrací k prosincové spolupráci s Českou filharmonií i k tomu, jaké je to stát na pódiu po boku manžela, dirigenta Simona Rattla.

Jako mimořádně nadané dítě studoval exkluzivní hudební školy v Kyjevě a Petrohradu. Na Ukrajině dirigoval orchestry i sbory, sám zpíval, přesto se rozhodl odstěhovat do České republiky, do slovanské země, jak zdůrazňuje. Občanem Česka je už léta a také sbormistrem opery Národního divadla moravskoslezského. Starou hudbu považuje za oblouk k té soudobé, jejíž náročné partitury realizuje na vysoké úrovni se sborem Canticum Ostrava.

Symbióza mezi hledištěm a jevištěm ho baví a naplňuje. Povinností herce je podle něj se učit. „Jsou hry, které prostupují politickou a společenskou situací, která se velice rychle mění, která může být v očích divadla trestána velkou ironií a které jsem já příznivec, aby člověk na klasickém textu vytvářel svůj názor na situaci,“ popisuje ve Vizitce. Jak si vybavuje své setkávání s mikrofonem? Proč má rád rozhlas? Opravdu se od svých osmnácti let nezměnil? Ptá se Michal Bureš.

Před obrazy v galeriích se dostáváme do blahodárného přítomného okamžiku. Vnímání umění je opak sledování sociálních sítí. Můžeme recepcí uměleckých děl přeprogramovat naši mysl poznamenanou algoritmy sociálních sítí? Proč je repertoár možností, které jsme schopni myslet, omezený? Jak ho ovlivňuje defaultní nastavení našeho mozku? A proč psychedelika umožňují myslet nemyslitelné? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 26. 5. 2025.

Téma pomsty a hněvu zpracovává ve své třetí knize Co já? Co ty? Román o tom, co se dá a co už nejde odpustit, má i rozhlasovou podobu. „Nořím se do vnitřních dialogických proudů a hrabalovské flow pak pouštím do počítače,“ vysvětluje ve Vizitce.

Bydlí na Malé Straně, protože je mu líto nechat centrum Prahy na pospas. Ve veřejném prostoru by rád potkával různý typ lidí, kteří v něm rádi tráví čas, nevyužívají ho jen jako tranzitní území, a také spolu komunikují. Proč zve na piknik do Jeleního příkopu pod Pražským hradem? A proč ho neopouští víra v jednotlivce? Zeptal se ho na to v naší druhé Vizitce s rozhlasové kavárny Radiocafé Ondřej Cihlář. Repríza z 24. června 2025.

Na debutovém albu Vyznání zpívá texty matky Lenky Procházkové z normalizačních sedmdesátých let. Jde o experiment vzniklý ve spolupráci se slovy psanými na psacím stroji a umělou inteligencí. Autobiografickým románem Otec Bůh a matka láska zpracovává své trauma z paralelní rodiny Ludvíka Vaculíka a divokých devadesátek. „Největší přínos hudby je v živém hraní, tam dostávám největší dávku štěstí. Psaní je zas jiný druh tvorby,“ vysvětluje ve Vizitce.

Advent znamená příchod. Nabádá nás k zastavení. „Adventní otázkou je, kdo je ten, který přichází, koho vítáme a ke komu se vztahujeme, a jestli dokážeme očekávat moc a slávu, ale úplně jiného druhu,“ vysvětluje ve Vizitce. Zásadní je podle něj, abychom k sobě byli vzájemně otevření a dokázali si naslouchat. Sám se snaží o to, aby jeho kázání vzbuzovala otázky.

Jeho tvorba je charakteristická originální výpravou a osobitými výjevy. Jako režisér, scénograf, výtvarník má celou řadu projektů nejen se svým bratrem Petrem. Nová publikace Imaginárium Divadla bratří Formanů a jejich přátel přibližuje vizuální stránku letitého výstavního projektu Imaginária, ale i příběhy lidí, kteří jej tvoří.

I díky dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, který Česko reprezentuje na Oscarech, má už měsíce nabitý diář. Jako dítě toužila být spisovatelkou, teď píše své paměti a taky detektivku. Stále se ale snaží být aktivní fotografkou a i pedagožkou. „Fotografický obraz se velmi uvolnil, to je také důvod, proč se moje fotky víc líbí, doba mě dohnala,“ říká ve Vizitce.

Švandovo divadlo mělo výjimečný rok. Původní českou inscenaci Dívenka na trampolíně, inspirovanou životem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, vyvezlo do USA a samozřejmě taky do Kanady. „U Američanů rezonovala nejen ženská otázka, ale taky otázka cenzury,” podotýká ve Vizitce. Jak vypadá tamní spolupráce s českou komunitou? Jaké žánrové rozpětí se snaží smíchovská scéna v Praze obsáhnout? A zkoušeli získat práva na hudbu k inscenaci Pravidla Nirvány? Ptá se Ondřej Cihlář.

Sází na tvorbu v proudu vědomí nejen při psaní scénáře, ale také na place. Ovlivnil ho styl Věry Chytilové a Marca Ferreriho. „Režie je do jisté míry intuitivní záležitost, což je ovšem v rozporu s vyplňováním žádostí o financování,“ konstatuje ve Vizitce. Jak se natáčel nízkorozpočtový, nezávislý film Švábi, kde zaujme i výkon neherců? Proč je pro něj v tvorbě důležitá tematizovaná absurdita? A v čem jepro autorský film důležité tvůrčí sobectví? Ptá se Karolína Koubová.

Jeho uskupení Illustratosphere funguje už pětadvacet let. Hudba je podle něj jeden z nejjednodušších způsobů, jak ze sebe dostat emoce. Je taky milovníkem přírody. „Chtěli jsme ukázat, že změny v krajině jsou intenzivní a viditelné pouhým okem,“ říká ve Vizitce k seriálu Krajina Dana Bárty. Kdy přesedlal z brouků na vážky? A jak vzpomíná na cestování na přelomu analogové a digitální doby? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 12. března 2025.

Proslul celou řadou intervencí do veřejného prostoru, kterými provokuje občany i instituce. Graffiti scéna, kde se v devadesátých letech pohyboval, ho přivedla k zájmu o veřejný prostor také v souvislosti s bezdomovectvím. „Spousta věcí dravého kapitalismu se ve východní Evropě projevila ve velmi dravé míře. Takovým příkladem jsou billboardy,“ říká ve Vizitce.

Společně tvoří tvůrčí duo Divadla Kozel ve fraku. Hrají pro dospělé, děti i mládež. „Máme touhu si vychovat diváky, kteří se budou vracet,“ vysvětlují ve Vizitce. Na pantomimě je podle nich krásné také to, že neexistuje učebnice, která by udávala, jak se má přesně dělat. „Každý má svůj vyjadřovací pantomimický prostředek.“ Kam se posunula moderní pantomima od té klasické? A jak se pracuje s jediným pantomimickým libretem Václava Havla? Ptá se Ondřej Cihlář.

Odložit šaty je název její publikace básní v próze, které ovlivnilo přes dvacet výtvarných uměleckých děl českých malířek a malířů. „Je to emoční krajina, do které jsem se pokládala. To odkládání je i mým odložením věcí,“ popisuje ve Vizitce. Sama je kurátorkou několika galerijních prostor včetně toho v Nemocnici Motol a připomíná, že umění ve veřejných prostorách nemocnic je trendem i ve světě.

Moc literatury podle něj spočívá v tom, vyprávět něco o tom, co neznáme, a přinášet pohledy, které běžně nevnímáme. Je autorem v našem prostředí velmi rezonujícího románu Medúzy a jeho debut Srpny se stal velmi brzy bestsellerem. „Hledal jsem podobu přátelství, které je predátorské a nenávistné, v kterém ale vidím i světlé momenty, i když je obrovsky komplikované,“ říká ve Vizitce. Jak prožívá proces psaní? A jakým způsobem zachází se slovy? Ptá se Karolína Koubová.

Samizdat ji zajímá z pohledu grafických prostředků. Byl opravdu jen bez barev? Stojí tak i za pestrou obrazovou a grafickou podobou výpravné publikace Revolver Revue – Out of Ghetto Magazine: Jak se dělá samizdat. Sama je také držitelkou hned několika ocenění v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku. Jak se dělaly v samizdatu reklamy na zakázané kapely nebo časopisy? A co ji nejvíc baví při práci se studenty na Hellichovce? Ptá se Ondřej Cihlář.