Evropské nařízení MDR zásadně změnilo přístup ke klinickému hodnocení zdravotnických prostředků. To, co bylo dříve často vnímáno jako formální dokument „do šanonu“, se dnes stává nepřetržitým procesem, který může rozhodovat nejen o certifikaci výrobku, ale i o jeho obchodním úspěchu. Konzultant společnosti Porta Medica Aleš Martinovský v rozhovoru pro pořad Audit vysvětluje, proč klinická data nabývají na významu, jaké chyby výrobci nejčastěji dělají a proč se investice do klinického hodnocení může vrátit i mimo regulaci.
Klinické hodnocení je dnes jedním z nejdůležitějších prvků technické dokumentace zdravotnického prostředku. Podle Aleše Martinovského nejde o formální přílohu, ale o finální potvrzení bezpečnosti a účinnosti výrobku v reálné klinické praxi. „Klinické hodnocení je poslední a zároveň nejkritičtější prvek technické dokumentace, protože potvrzuje bezpečnost a účinnost zdravotnického prostředku při skutečném použití na pacientech,“ vysvětluje.
Z regulatorního hlediska jde o povinnost vyplývající přímo z evropského nařízení MDR (EU 2017/745), konkrétně z článku 61. Bez klinického hodnocení není možné zdravotnický prostředek uvést na trh. Smyslem však není jen splnění legislativy, ale také prokázání toho, že přínosy výrobku převažují nad jeho riziky. Jinými slovy: že výrobek pacientovi skutečně pomáhá a zároveň jej neohrožuje.
Zlom přinesl MDR a dokument MEDDEV 2.7/1 rev. 4
Ačkoli klinické hodnocení existovalo už před MDR, zásadní změnu přinesl důraz na strukturu, kvalitu dat a kontinuitu celého procesu. Přelomovým dokumentem byl doporučující materiál MEDDEV 2.7/1 revize 4, který klinickému hodnocení dal jasnou metodickou kostru. Do té doby se výrobci často opírali o velmi stručné a formálně slabé dokumenty.
Další zásadní změnou je nepřetržitost klinického hodnocení. „Dříve se klinické hodnocení často chápalo jako dokument, který se založí do šanonu a čtyři roky se na něj nesáhne. Dnes jde o kontinuální proces, který se musí pravidelně aktualizovat,“ říká Martinovský. Klíčovou roli v tom hraje post-market clinical follow-up (PMCF), tedy sběr klinických dat po uvedení výrobku na trh.
Ekvivalence versus vlastní klinická data: kde naráží většina výrobců
Jedním z největších praktických problémů je otázka, zda lze klinické hodnocení postavit na tzv. ekvivalenci, tedy na datech z obdobného zdravotnického prostředku. MDR v tomto směru výrazně zpřísnilo požadavky. Výrobci musí prokázat technickou, biologickou i klinickou rovnocennost, což je v praxi často velmi obtížné.
U inovativních prostředků je podle Martinovského klinická zkouška nutností přibližně v 95 % případů. „Daň za inovativnost je téměř vždy nutnost získat vlastní klinická data,“ konstatuje. Výjimky existují, například u některých softwarových řešení, kde lze klinické hodnocení postavit na jiných než klinických údajích, například na databázích snímků nebo validačních studiích.
Čas, náklady a realita klinických zkoušek
Klinická zkouška představuje pro výrobce výraznou časovou i finanční zátěž. Příprava dokumentace a povolení může trvat zhruba šest měsíců, samotná studie další měsíce až rok, v závislosti na délce sledování pacientů a typu sledovaných koncových bodů. V součtu se tak vstup na trh může posunout o 12 měsíců i více.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:
Čínské automobilky vstupují na evropský trh s technologickým náskokem, agresivní cenovou politikou a nebývalou rychlostí inovací. Přesto v Česku stále narážejí na nedůvěru zákazníků, slabou infrastrukturu a nově i na vysoká dovozní cla. V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn diskutují Jiří Böhm (FocusOn) a Honza Dedek (AAA Auto) s obchodníkem a dovozcem čínských vozů Tiefengem Shanem, proč se elektromobily v Česku drží jen na pětiprocentním podílu, jak cla ve výši až 45 % mění ekonomiku dovozu a které čínské značky mají reálnou šanci uspět.
Tiefeng Shan žije v Česku od svých sedmi let a dlouhodobě se zajímá o automobily, původně především evropské. Zlom přišel během pandemie covidu, kdy strávil více než deset měsíců v Číně. „Byla to doba, kdy jsem měl možnost vidět obrovský nárůst nových čínských značek a modelů, které prakticky vyrostly z ničeho,“ popisuje.
Právě tato zkušenost se stala impulzem ke vstupu do byznysu. Shan si uvědomil, že čínský automobilový trh prošel během několika let technologickým skokem, který v Evropě zatím nemá obdoby. Z pohledu importéra šlo o příležitost nabídnout českým zákazníkům širší výběr, než na jaký byli dosud zvyklí.
Skeptické Česko a realita elektromobility
Český trh patří v rámci Evropy k nejvíce zdrženlivým vůči elektromobilitě. Podle Shana je to dané kombinací několika faktorů. „Nabíjecí infrastruktura, dojezd a vysoká pořizovací cena jsou stále výraznými bariérami,“ říká.
Důsledkem je nízký podíl elektromobilů na trhu. „V současnosti se pohybujeme zhruba kolem pěti procent prodejů elektromobilů oproti ostatním motorizacím,“ konstatuje Shan s tím, že jde sice o zlepšení oproti minulým rokům, ale stále o velmi nízké číslo. Tento stav se promítá do prodejů všech značek bez ohledu na původ, včetně těch čínských.
Obavy ze sběru dat: mýtus, nebo reálné riziko?
Jedním z častých argumentů proti čínským vozům jsou obavy ze sběru a zneužití osobních dat. Shan tyto obavy chápe, ale považuje je spíše za teoretické. „Není nikde prokázáno, že by k takovému zneužívání skutečně docházelo,“ uvádí.
Zároveň upozorňuje, že sběr dat je běžnou praxí napříč celým automobilovým i technologickým průmyslem. „Ať jde o evropské, americké nebo čínské výrobce, data se sbírají vždy. Rozdíl je v regulaci,“ říká. Čínské automobilky, které oficiálně prodávají v Evropě, musí podle něj ukládat data na evropských serverech a nesmějí je přenášet mimo EU.
Kdo ovládne český trh?
Na otázku, která čínská značka má v Česku největší šanci uspět, Shan odpovídá opatrně. Rozhodující podle něj není technologie, ale struktura trhu. „Čistě elektrické značky mají v Česku nevýhodu,“ vysvětluje.
Výhodu naopak mají výrobci, kteří stále nabízejí spalovací motory nebo plug-in hybridy. „Značky jako MG nebo Omoda mají v krátkodobém horizontu lepší pozici,“ říká. Čistě elektrické automobilky podle něj narážejí nejen na infrastrukturu, ale i na cenovou citlivost českých zákazníků.
Technologie vs. infrastruktura
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:
Alexandra Kala je zakladatelka firmy Profimed, která působí ve čtyřiceti zemích, a investorka do švýcarské společnosti Swiss Dent vyrábějící zubní pasty. 10 let čekala na švýcarské občanství, musela složit přísnou zkoušku v němčině a prokázat, že opravdu v Curychu žije – včetně výpisů z mobilního telefonu a bankovního účtu. Vysvětluje, proč má švýcarský pas obrovskou hodnotu, jak švýcarská preciznost kombinovaná s českou kreativitou by byla geniální, jak manžel dostal podmínku za jízdu šedesátkou v obci, kde platí čtyřicítka a proč se nakonec rozhodla vrátit do Prahy. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
10 let čekání na občanství a přísná zkouška
Proč zrovna Švýcarsko? „Bylo to celkem jednoduché. Když jsem před 27 lety zakládala firmu, poznala jsem svého, tenkrát přítele, dneska manžela Václava. Je to expat, jeho rodiče v 60. letech odešli do Švýcarska, tam vyrostl a vystudoval. Pak jsme se poznali v Čechách a začali žít napůl v Česku, napůl Švýcarsku."
„Po 10 letech jsme se vzali a dalších 10 let jsem čekala na švýcarské občanství. Dostala jsem jenom povolení k pobytu, musela jsem ho pravidelně obnovovat. Pak přišly zkoušky – k nám domů přišel člen policie a vedl se mnou dvouhodinový rozhovor. Měl před sebou papír plný otázek."
Co ho zajímalo? „Ne historie nebo kdy vzniklo Švýcarsko. Ptal se na denní život – jaké noviny najdu v tramvaji, kam chodím cvičit, kde je zoologická zahrada. Poznal, jestli opravdu v Curychu žiju a jestli vím, jak to funguje."
„Samozřejmě to bylo v němčině. V Hochdeutsch, ne v dialektu. Tomu rozumím, ale ne perfektně. Předtím jsem musela doložit výpisy z mobilního telefonu, aby viděli, že telefon ve Švýcarsku používám a jak často. I výpisy z účtu, jak platím kartou. Je to opravdu velmi přísná zkouška."
„Samozřejmě pokud máte status uprchlíka, je to jiné – tam je onboarding rychlejší. Ale pokud si vezmete švýcarského občana, je to velmi přísné a záleží na kantonu. Já jsem byla v Curychu."
100 procent švýcarská výroba
Alexandra s manželem založili společnost Swiss Dent. „Vyvinuli jsme zubní pasty, vyrábíme i zubní kartáčky – kompletně. Stoprocentně švýcarská firma, která sto procent produkuje ve Švýcarsku. Založili jsme ji společně, později vstoupila další investorka Astrid von Stockar."
Jak důležité je mít v názvu „Swiss"? „Ambice byla vyvážet pastu do celého světa. Nemůžete ve Švýcarsku používat švýcarskou národní značku, pokud není splněna velmi přísná regulace. Minimálně 60 procent produktu musí být vyrobeno ve Švýcarsku. To neznamená, že si vyrobíte někde v Bulharsku něco, dovezete to do Švýcarska, přebalíte a napíšete Swiss Made. Na to opravdu dohlížejí."
„Často se stává, že celníci zadrží na hranicích polovýrobky, které se měly dovézt do Švýcarska a udělat z nich švýcarskou značku. Mít ochrannou známku Swiss jako trademark je důkaz, že výrobek je švýcarský.“ Dnes vyvážejí do 40 zemí.
Švýcarská preciznost vs. česká kreativita
Alexandra má jedinečný pohled jako napůl Češka, napůl Švýcarka. „Manžel je spíš Švýcar než Čech, protože tam vyrostl. Má švýcarský přístup k mnoha věcem, včetně toho, že vyžaduje absolutní dochvilnost. Přijdu někam o tři minuty později, vyčítavě se na mě podívá."
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Je zřejmě největším českým zaměstnavatelem ve Švýcarsku. Jeho telekomunikační firma v Curychu zaměstnává přibližně 200 lidí – převážně Švýcarů. Dostal se tam náhodou po ztrátě kontraktu v Česku, sedl do auta, plácl si s místní firmou a začal. Dnes řídí investiční skupinu v osmi zemích a říká, že Češi mají v byznysu výhodu díky improvizaci. Roman Řezníček, předseda představenstva Suntel Group a zároveň generální ředitel finanční skupiny DRFG, popisuje, jak funguje podání ruky ve švýcarském obchodním světě a proč je povolovací řízení ve Švýcarsku pomalejší než v Česku. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Příběh Romana Řezníčka ve Švýcarsku začal v roce 2010, a to docela nečekaně. „Měli jsme firmu v České a Slovenské republice a po zhruba dekádě jejího trvání jsme přišli o jeden docela zajímavý kontrakt. Podíval jsem se více kolem sebe a protože můj mindset je takový být světák, vždycky jsem působil ve světě, napsal jsem pár emailů a provolal pár kontaktů po Evropě, zda by nepotřebovali pomoc s výstavbou a servisem sítí," vysvětluje.
Volal i do Švýcarska, zcela náhodně. „Jedna ze švýcarských firem se mi ozvala a řekla, že by potřebovali pomoc, potřebovali by naše inženýry. Sedl jsem do auta, dojel do Švýcarska, plácli jsme si rychle, že to vyzkoušíme. A to je ten začátek našich aktivit v telekomunikacích ve Švýcarsku."
Dnes, po patnácti letech, je Suntel Group etablovanou firmou s přibližně 200 zaměstnanci. „Zhruba 60 až 70 procent jsou Švýcaři a 30 procent je ze zahraničí – Češi, Slováci, Italové, Francouzi, Portugalci. Je to mezinárodní společnost a je to obohacení," říká Řezníček.
Český "hlad po úspěchu" vs. švýcarský klid
Když Roman Řezníček přijel do Švýcarska, byly kulturní rozdíly znatelné. „Musím přiznat, že jsme byli ještě vnímáni jako z východního světa. Nebyly to velké předsudky, ale bylo to tam cítit. Čelili jsme otázkám, jak žijeme v tom postkomunistickém světě. Ale uplynulo 15 let a tohle už tady není. Tím, že působíte v zahraničí a potkáváte se s místními lidmi, edukujete ten místní národ a zanecháváte dobré jméno České republiky."
Pracovní mentalita Čechů a Švýcarů se ale stále liší. „Řekl bych, že pořád je rozdíl mezi lidmi, kteří se narodili ve východní Evropě a lidmi narozenými už v bohatství západního světa. Lidé z východní Evropy mají stále hlad – ne hlad, že by se nemohli najíst, ale hlad po úspěchu, hlad něčeho významnějšího dosáhnout," vysvětluje Řezníček.
„Když jsme tady začínali, rozdíl byl extrémní. My jsme chtěli velmi rychle budovat, pořád něco dělat, pořád něco vymýšlet. A ten západní zaměstnanec už byl v klidu, spíš udržovat než tvořit. Dneska už Česká republika za poslední dvě dekády obrovsky zbohatla a i tam cítím, že není už taková touha po růstu a kreativitě. Ale nechci to generalizovat."
Improvizace vs. pravidla: když se střetnou dva světy
Kombinace českého a švýcarského managementu byla podle Řezníčka občas velmi zajímavá. „Češi a Slováci mají obrovskou flexibilitu a improvizaci. Tady ve Švýcarsku je zase fantastické, že všechno má jasná pravidla. Ale když potřebujete agilně něco řešit, musíte vystoupit z komfortu a trochu zaimprovizovat – a to máme velmi dobrou vlastnost."
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Česko stojí na prahu období, ve kterém se budou rozhodovat jeho příští ekonomické roky: rozpočtová disciplína, inflace, úroky i schopnost přitáhnout investice. V pořadu Deep State na platformě FocusOn to říká Martin Procházka ze společnosti Coface. Popisuje, jakým rizikům bude tuzemská ekonomika čelit, co by znamenaly štědré volební sliby pro státní finance a proč nás mohou předběhnout země, které dokážou investory obsloužit rychleji a efektivněji.
Podle Procházky jsou rozsáhlé volební sliby, jako jsou levnější energie, vyšší důchody nebo podpora hypoték, mimo finanční realitu státu. „Žádný rozpočet ani rodinný, ani státní, nemá na všechno, co bychom si přáli. Objem slibů vysoce překračuje možnosti toho, co si český stát může dovolit,“ upozorňuje.
Stát tak bude muset volit mezi dvěma cestami: získáním nových příjmů, nebo úsporami. Obě varianty politicky bolí, a proto podle něj hrozí, že stát půjde jednodušší cestou, tedy cestou vyššího zadlužování.
Růst úroků, inflace a „rozpočtová párty“
Procházka varuje, že už samotné náznaky vyšších deficitů uzavřely prostor České národní bance pro další snižování sazeb. „Ani letos, ani příští rok neuvidíme snižování úrokových sazeb. Naopak je možné, že kvůli inflačním tlakům porostou,“ říká.
To znamená dražší spotřebitelské úvěry i hypotéky. Rozdíl mezi korunou a eurem je podle něj nyní kolem 1,5 procentního bodu a může se dál zvyšovat. Zároveň ale upozorňuje na paradox: v prvních letech si lidé mohou připadat, že se mají lépe.
„Začíná rozpočtová párty. Zvýšení výdajů zlepší náladu i ekonomický růst. Ale po pár letech přijde kocovina. Kocovina v podobě inflace a stagnace reálných příjmů,“ říká.
Jako příklad uvádí Slovensko, které při deficitech nad 5 % HDP čelí stagnaci spotřeby i reálných mezd.
Reputační riziko: Babiš, Fico, Orbán. Kam bude Česko patřit?
V zahraničí se objevují otázky, zda by se Česká republika s Andrejem Babišem mohla zařadit po bok Maďarska a Slovenska. Procházka upozorňuje na dopady:
„Reputace pro Českou republiku nebude dobrá. Ztratíme vliv na evropské dění. Pánové Fico a Orbán jsou sice vidět, ale jejich reálný vliv na politiku EU je mizivý.“
Dodává, že Češi by měli být součástí bloků, které odpovídají struktuře ekonomiky, tedy spíše Německo a Polsko, nikoli „východní křídlo“.
Investice brzdí náš vývoj
Podle Procházky je omyl domnívat se, že investice brání primárně politické okolnosti. Problém je často praktický: rychlost a připravenost území.
„Česko nemá připravené průmyslové zóny pro velké strategické investice. Procesy trvají i deset let. Proto nás předbíhají Polsko, Slovensko i Maďarsko,“ říká.
Země, které dokážou investora rychle odbavit, získají klíčové projekty s vyšší přidanou hodnotou. Česko podle něj dlouhodobě selhává ve schopnosti tyto investice lákat systematicky.
Politická nestabilita? Pro investory není klíčová
Ačkoli je současná vládní koalice nejednotná, Procházka zdůrazňuje, že to samo o sobě není zásadní problém. „V základních otázkách hospodářské strategie se programy stran tolik neliší. Co by investory opravdu odrazovalo, jsou skokové změny daní, odvodů nebo pracovních povolení,“ vysvětluje. Pozitivní je podle něj i fakt, že velké změny těchto parametrů nečeká.
Česká ekonomika: zdravá, stabilní, s nejlepšími parametry v regionu
Navzdory politickému napětí je podle Procházky současný stav české ekonomiky překvapivě silný. „Máme nejvyšší hospodářský růst, nejnižší deficit k HDP, nejnižší dluh k HDP a nejnižší inflaci v regionu,“ říká.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Energetické úspory jsou dlouhodobě podceňovaným tématem české ekonomiky. Přitom stát jen na provozu budov ročně utratí 30–40 miliard korun. V pořadu Amper to připomněli dva přední experti: Radim Kohoutek, výkonný ředitel Asociace poskytovatelů energetických služeb (APES), a Jiří Beranovský, jednatel poradenské společnosti EkoWATT CZ. Vysvětlují, jak mohou energetické služby se zárukou (EPC) snižovat náklady o desítky procent, modernizovat zanedbanou infrastrukturu a zároveň přispět k růstu domácí ekonomiky.
Stát každoročně utrácí na provoz budov 30–40 miliard korun, přičemž velká část směřuje přímo na energie. Podle Radima Kohoutka lze správnými opatřeními v budovách uspořit „řádově desítky procent“ spotřeby. Pokud by se tento potenciál naplnil, znamenalo by to úsporu vyšších jednotek až desítek miliard korun ročně.
Kohoutek uvádí, že typické projekty snižují energetickou náročnost o 20 až 60 procent. Záleží na výchozím technickém stavu objektu. Modernizace tak může výrazně snížit mandatorní výdaje a zároveň zlepšit kvalitu budov, které byly dlouhodobě podinvestované.
Multiplikátor, který se vyplácí: Úspory jako motor ekonomiky
Zatímco velká část fotovoltaických technologií se dováží z Asie, většina zařízení používaných při renovacích budov vzniká přímo v Evropě — a často v Česku. Týká se to kotlů, tepelných čerpadel, regulací i stavebních materiálů. Radim Kohoutek k tomu říká: „U úsporných projektů je drtivá většina produktů evropské nebo české výroby.“
Jiří Beranovský doplňuje, že multiplikační efekt stavebnictví se v některých studiích pohybuje na úrovni pěti až sedmi. Každá investovaná koruna se tak několikanásobně vrací v ekonomické aktivitě.
EPC není dodávka technologie. Je to garantovaný výsledek
EPC je služba, při které se dodavatel smluvně zaváže k dosažení konkrétních energetických úspor. Pokud jich nedosáhne, rozdíl doplatí. To zásadně mění motivaci dodavatelů. Nesnaží se prodat co největší technologii, ale najít ekonomicky optimální řešení.
Jak vysvětluje Kohoutek: „Pokud garantuji roční úsporu milion korun a klient ušetří jen devět set tisíc, rozdíl musím doplatit. Naopak při překročení úspor získám bonus.“
Výsledkem je, že dodavatel i klient mají společný zájem ušetřit maximum energie, aniž by se zhoršil komfort.
Ne snížení komfortu, ale zvýšení efektivity
Mnozí lidé mají obavu, že úspory znamenají chladné místnosti a omezování. Kohoutek ale připomíná, že EPC projekty se zaměřují na zbytečnou spotřebu. Odstraňují přetápění, netěsnost rozvodů, neefektivní větrání nebo staré technologie.
„Tyto projekty nejsou o tlustých ponožkách. Komfort se ve skutečnosti zlepšuje,“ zdůrazňuje.
Financování bez koruny z rozpočtu: Proč stát EPC potřebuje
Velký průlom přináší novela zákona o rozpočtových pravidlech, díky které mohou dodavatelské financování EPC využívat i organizační složky státu — policie, soudy, hasiči a další instituce. Ty dříve získávaly jen omezené investice, často pouze na dílčí opravy typu „jedna řada oken ročně“.
Nyní mohou financovat kompletní rekonstrukce bez jediné koruny z vlastního rozpočtu, protože investice se splácí přímo z dosažených úspor. Kohoutek uvádí příklad Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně: „Garantovaná úspora přesahuje padesát milionů korun ročně. Za deset let to znamená úsporu přes půl miliardy.“
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Dřevostavby v Evropě zažívají výrazný rozvoj a Švýcarsko patří mezi země, které tento trend dlouhodobě určují. Vysoký důraz na udržitelnost, technologickou vyspělost a stabilní podnikatelské prostředí vytvářejí ideální podmínky pro firmy, které dokážou nabídnout kvalitní a promyšlená řešení. Zkušenosti Laury Sedláčkové z Novatopu a Philippa Studeruse z Kuratle Group ukazují, že české společnosti mají na švýcarském trhu silnou pozici – pokud respektují jeho specifika a dokážou se přizpůsobit místní kultuře. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Dřevo jako strategický stavební materiál
Podle Laury Sedláčkové má dřevo zcela přirozené místo v moderním stavebnictví díky své udržitelnosti, flexibilitě a možnosti kombinování s dalšími materiály. Významnou roli hraje i technologický posun ve výrobních procesech, který umožňuje efektivnější a variabilnější využití tohoto přírodního materiálu. „Rozhodně vidím velký potenciál obecně v Evropě, tak i ve Švýcarsku. Dřevostavby totiž dokonale zapadají do evropského konceptu, kde je kladen důraz na udržitelnost a ekologickou stopu. Díky tomu, že dřevo na sebe přirozeně váže CO₂, tak je samozřejmě dokonalým řešením ve stavbách obecně,“ říká Laura Sedláčková.
Philipp Studerus přidává konkrétní data, která potvrzují, že ve Švýcarsku už nejde o okrajový segment, ale o stabilní součást hlavního proudu výstavby: „Potenciál je poměrně vysoký. Švýcarsko je světovým lídrem v oblasti dřevostaveb, bavíme se o 20 %. To znamená, že každá pátá budova ve Švýcarsku má dřevo jako nosnou konstrukci.“
Jak se ve Švýcarsku buduje byznys
Švýcarská obchodní kultura je podle Sedláčkové postavena na jasné komunikaci, profesionalitě a důsledné přípravě. Klíčová je schopnost přijít na jednání s konkrétním cílem, bez zbytečných odboček a nejasností. „Velký důraz je kladen zejména na kvalitu, spolehlivost a na dodržení slova. Švýcaři mají rádi jednoduchost, nemají rádi komplikovaná vyjednávání, ale mají rádi, že jdete na termín připraveni s jasným cílem,“ popisuje. Zásadní roli hraje také jazyk. Vstup na trh bez znalosti němčiny nebo francouzštiny výrazně komplikuje budování důvěry.
Důležitým aspektem švýcarského trhu je dlouhodobost vztahů. „Švýcarští zákazníci nemají rádi, když jde o jednorázový obchod. Je to dlouhodobý proces, do kterého musí investovat v rámci budování partnerství,“ doplňuje Philipp Studerus. Vztahy se budují pomalu, ale pokud vzniknou, bývají pevné a velmi stabilní. I proto zůstávají dodavatelé u svých partnerů dlouhé roky a nejsou nahrazováni jen kvůli nižší ceně.
Cena jako odraz hodnoty
Vstup na švýcarský trh bývá nákladnější, ale výrazně se vyplácí. Ve Švýcarsku nehraje cena roli hlavního rozhodovacího faktoru. Podstatnější je kvalita, certifikace a dlouhodobá spolehlivost dodávek. To potvrzuje i zkušenost Novatopu, který patří mezi dražší výrobce, přesto má na švýcarském trhu velmi silnou pozici: „Patříme mezi nejdražší výrobce těchto materiálů, přesto má právě Švýcarsko náš největší odběratelský potenciál. Pokud je firma schopná svou cenu obhájit kvalitou výroby a potřebnými certifikáty, je samotné vyjednávání o ceně výrazně jednodušší a kultivovanější,“ upřesňuje Sedláčková. Prémiový produkt má své místo.
Studerus dodává, že silné vazby se stávajícími dodavateli jsou pro švýcarské firmy zásadní, a změna partnera kvůli nižší ceně není běžná praxe. Důležitější je stabilita, kvalita a důvěryhodnost dodavatele, tedy oblasti, kde české firmy dlouhodobě excelují.
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Timea Klopčeková patří mezi nejmladší technologické podnikatelky ve střední Evropě. Její cesta začala už na základní škole a během několika let vyústila ve vlastní startupy, vítězství v soutěžích a prezentace projektů před mezinárodními institucemi. V rozhovoru pro pořad Big Deal vysvětluje, jak se podniká ve věku, kdy většina vrstevníků maturuje, proč staví na umělé inteligenci a jak získala kontakty až k expertům pracujícím s Markem Zuckerbergem.
Timea začínala v Prievidzi, malém městě na Slovensku. K technologiím ji přivedl starší bratr a především učitelka, která ji bez předchozího oznámení přihlásila do programátorské soutěže Scratch Match. „Viděla ve mně potenciál a rozhodla se, že to zkusíme. Soutěž jsem nakonec vyhrála,“ popisuje Timea.
Tento moment odstartoval její zájem o technologie i podnikání. Později se dostala mezi tři nejlepší středoškolské startupy Slovenska a prezentovala projekt před prezidenty Slovenska, Česka a Rakouska. Pro šestnáctiletou studentku to byla první zkušenost s prezentací před vysokými státními představiteli – a potvrzení, že její projekty mají potenciál přesáhnout školní rámec.
Digitální vizitky: 12 eur výdělku, ale tisíc eur v minusu
Jeden z jejích prvních startupů Benly vznikl z úplně obyčejné situace. Učitel na konferenci ztratil kontakt na podnikatele kvůli nefunkční výměně údajů. Právě tehdy Timea začala přemýšlet nad digitální náhradou. Vývoj se ukázal jako velmi náročný. Tým pořídil 50 různých NFC čipů a dlouhé týdny testoval kompatibilitu s telefony. „Fungoval nám spolehlivě jen jeden model. Teprve ten umožnil vytvořit univerzální vizitku,“ vysvětluje.
Finančně šlo o risk. První výdělek činil jen 12 eur, náklady přitom překračovaly tisíc eur. Timea proto o víkendech pracovala ve skladu, aby mohla startup financovat, zatímco přes týden studovala a vyvíjela. Přesto se projekt postupně posunul až na Web Summit v Lisabonu, kde tým soutěžil o investici ve výši 500 000 eur.
AI jako základ budoucí hodnoty
Digitální vizitky nejsou pro Timeu konečným cílem. Hlavní přidanou hodnotu projektu vidí v integraci umělé inteligence. „AI používáme pro návrhy designu i zrychlení produkce. Pracujeme i na dalších produktech, které stojí na stejné technologii,“ popisuje.
AI tak startupu umožňuje škálovat služby, zvyšovat rychlost dodání a rozšiřovat portfolio bez souměrného růstu nákladů. Benly se díky tomu postupně transformuje z jednoho fyzického produktu na digitální platformu.
Proč Brno? Studium, které na Slovensku neexistuje
Po maturitě zamířila Timea do Brna. Rozhodly rozdíly v kvalitě výuky i nabídce oborů.
„V Česku jsem našla manažerskou informatiku, kterou na Slovensku vůbec nevyučují. Výuka je praktičtější a více napojená na firmy,“ vysvětluje.
Brno podle ní funguje jako silný technologický hub se startupovým podhoubím. Univerzity, inovační centra i blízké firmy tvoří ekosystém, který umožňuje rychlejší profesní růst.
OECD, Paříž a experti z Meta AI: kontakty, které mění kariéru
Výrazným milníkem se stala panelová diskuse s delegací OECD. Timea zde prezentovala svůj model výuky středoškoláků, ve kterém studentům předává praktické dovednosti – od tvorby životopisu po profesní prezentaci.
Koncept zaujal generální ředitelku OECD pro vzdělávání natolik, že ji pozvala do Paříže s návrhem možné spolupráce i na mezinárodní úrovni. Krátce poté Timea oslovila Michala Valka, experta na neuronové sítě spolupracujícího s Metou.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Rodinná firma SOMA z Lanškrouna patří mezi světovou špičku ve výrobě flexotiskových strojů. Vznikla přitom doslova z ničeho. S cca třista třiceti lidmi, bez výrobního programu a s 43 milionovým dluhem. Dnes má globální klientelu, inovuje rychleji než konkurence a řadí se mezi málo českých firem s finálním produktem globální úrovně, což potvrzuje jejich celosvětové rozšíření . Ladislav Verner v rozhovoru pro pořad Průmyslová zóna Pavla Janečka na platformě FocusOn popisuje nejen cestu firmy, ale především systémové chyby, které podle něj už tři dekády ničí český průmysl.
V době, kdy se lanškrounská Tesla obtížně privatizovala a divize jednoúčelových strojů zůstala bez zájemců, Verner viděl, že odchod desítek odborníků by definitivně pohřbil roky technického a technologického know-how. Rozhodl se proto tým udržet a začít znovu na vlastní riziko.
"Nechtěl jsem, aby tak kvalitní tým zmizel z trhu. Byli jsme úplně nazí – bez výrobního programu, bez výrobku, s kolektivem zkušených techniků a vysoce kvalifikovaných a motivovaných řemeslníků a s privatizačním dluhem 43 milionů korun. Výrobní program, který jsme mohli použít, zmizel ze dne na den se zánikem Tesly," vzpomíná Verner na začátky po roce 1992.
Firma SOMA tak začínala bez výchozího produktu. Přesto se během tří dekád propracovala mezi světové firmy, dodavatele vlastní ucelené řady strojů pro zpracování obalových materiálů, zejména flexotiskových strojů, řezaček a dalších. "Během 33 let jsme se dostali do světové špičky bez jakéhokoliv uzardění. Konkurenti i celý trh to vidí. Ale nepatříme do mainstreamu toho, co se tady stále provozuje. Patříme k finalistům a těch je v České republice tragicky málo," konstatuje Verner.
Z původně malé rodinné firmy se stala technologická společnost, kterou dnes vlastní společně se dcerou a synem. Ti mají v budoucnu převzít odpovědnost za další rozvoj firmy a udržení nastavené podnikatelské filosofie - mít vlastní finální produkty a nestat se tak rukojmím nadnárodních firem.
Český produkt za 70 % obalů v supermarketech
SOMA vyrábí flexotiskové stroje, laminátory a podélné řezačky. Jde o klíčové technologie pro tiskařský průmysl – obaly potravin, léků nebo parfémů jsou totiž zhruba ze 70 % tištěny právě flexotiskem. "Když půjdete do jakéhokoliv supermarketu na světě, až 70 procent obalů kolem vás je tištěno flexotiskem," popisuje Verner.
Flexotisk je stabilní obor, který i v době krizí necítí tolik otřesů jako jiné segmenty. "Přijde-li krize, ta vlna je tady nižší, protože lidé musí chodit nakupovat jídlo a léky," vysvětluje praktické důvody stability.
K tomu SOMA dodává i doprovodné technologie – laminátory spojující více materiálů do bariérových obalů nebo řezačky připravující potištěný materiál pro balicí linky.
Zatímco mnozí čeští výrobci vyrábějí díly pro jiné, SOMA dodává kompletní finální technologie. A právě finální produkt je podle Vernera zásadní výhodou.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:
• Jak Ladislav Verner popisuje nejrizikovější momenty vzniku SOMY a začátek s 43milionovým dluhem bez jakéhokoli výrobního programu
• Proč slova "finální výrobek" chybí v programovém prohlášení vlády i Svazu průmyslu a co to znamená pro budoucnost českého průmyslu
• Detailní vysvětlení dvou modelů investic do vědy – proč na Západě generují prosperitu a v Česku jen obohacují zahraniční firmy
• Konkrétní kritiku investičních pobídek na příkladu Onsemi v Rožnově a proč 10 miliard od státu nepomohlo ani firmě, ani české ekonomice
• Jak přesně Čína za 25 let změnila strukturu své ekonomiky stejným receptem, který používá SOMA už 33 let, a proč Německo po válce za 25 let dosáhlo technologického lídrovství
Helena Jelínek žije čtyři roky ve švýcarském Hergiswilu, malebné vesničce pod Alpami. Marketingová manažerka vysvětluje, proč si musí každý Švýcar platit zdravotní pojištění sám, jak funguje podpora v nezaměstnanosti ve výši 70 procent platu po dobu dvou let a proč se zbavila koncovky ová v příjmení. Popisuje také, jak obtížné je konkurovat Švýcarům, kteří mluví plynně minimálně třemi jazyky, a co všechno ji na životě v Alpách překvapuje. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Jak funguje švýcarské zdravotní pojištění? „Je to docela jiný systém, než známe v Česku, kde zdravotní pojištění je placené automaticky zaměstnavatelem nebo strhávané z mzdy. Tady je to jinak – člověk si musí platit své zdravotní pojištění sám a nastavit si ho podle toho, jaké má potřeby a jak je na tom zdravotně."
„Pojišťoven je tu spousta, člověk si musí vybrat, které bude důvěřovat, a nastavit si balíček podle sebe. Když třeba někdo nosí brýle, čočky, vybere si variantu balíčku, kde mu tohle bude pokryto. Čím víc do systému přispívá, tím víc pak ušetří, když se něco stane.“ A zubaři? „K zubaři většina jezdí do Česka."
Příroda, práce a láska
Jak se Helena ocitla ve Švýcarsku? „Byla to souhra několika okolností. Za prvé moje láska k přírodě, horám a sportovním aktivitám. Za druhé pracovní příležitost – udělala jsem si tady spoustu kontaktů v rámci bývalé práce. A pak třetí faktor byla láska, neboli vztah. V jeden moment se tohle všechno nějak zkombinovalo."
Bylo těžké sehnat práci? „Nebylo to tak, že by na mě čekala připravená pozice. Měla jsem tu bývalé kolegy a známé z marketingu. Informovala jsem se u nich, jestli je volná nějaká marketingová pozice v oblasti technologií. Pak jsem si prošla klasickým výběrkem. Na začátku to bylo díky networkingu o něco jednodušší, ale později jsem zažila i fázi hledání práce úplně naslepo – stejně jako kdysi v Praze."
Život v alpské vesnici
Hergiswil je malebná vesnice pod Alpami. „Cítím se tady úplně skvěle. Čistotu, bezpečnost, kompletní zorganizovanost vnímám od prvního dne. Věci mě neustále překvapují."
„Mně tohle hrozně vyhovuje, ale samozřejmě nemusí vyhovovat všem. Tahle vesnice je velmi klidná. Pro lidi, kteří jsou extrovertní nebo z jižní Evropy, to může být problém – je tu hodně ticho.“
Existují věci, které Heleně vadí? „Je jich hrozně málo. Mě samotnou překvapilo, jak málo věcí mě štve. Jsou to prkotiny, ale nakonec věci, se kterými máte práci navíc."
„Jsou to cla. Nejsme v Evropské unii. Pro lidi v EU je to dávno minulost, o kterou se nechtějí zajímat. Pro mě bylo těžké si na tohle zvyknout. Musím mít švýcarskou simku, nemůžu z ní za stejné peníze zavolat do Česka nebo po Evropě. A poslat věci ven ze země bez větší administrativy není jednoduché."
Helenin přítel Peter, Slovák, získal švýcarské občanství po více než 10 letech. Chce ho i Helena? „Záleží na tom, kam se vydává vaše životní cesta. Pro mě osobně je to logická věc, pokud si po osmi, deseti, dvanácti letech uvědomím – líbí se mi tu a chci tu zůstat."
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:
Společnost Mars patří k největším světovým výrobcům cukrovinek, žvýkaček i krmiv pro domácí mazlíčky. V Evropě provozuje několik továren, přičemž ta v Poříčí nad Sázavou je jedinou evropskou výrobou Skittles. Marketingová ředitelka společnosti Mars pro střední a východní Evropu Daniela Hlaváčková v pořadu Brand Date vysvětluje, proč je kvalita produktů v celé Evropě stejná, jak se firma staví ke zdravějším trendům a kde vidí největší příležitosti pro růst.
Český mýtus o horší kvalitě čokolády v tuzemsku vyvrací Daniela Hlaváčková konkrétními argumenty. Firma má například továrnu přímo v Poříčí nad Sázavou, která jako jediná v Evropě vyrábí Skittles pro celý kontinent i další regiony. „Skittles, který si koupíte v Anglii, v Turecku, a dokonce i v Asii, pochází tady od nás, takže chuť je absolutně stejná," vysvětluje Hlaváčková.
Pokud jde o čokoládové tyčinky jako Twix nebo Snickers, ty se vyrábějí v několika evropských továrnách – v Polsku, Francii a dalších zemích. Receptura je však všude striktně jednotná. „Ingredience a receptura jsou všude stejné. Čím se to může lišit, je případně dodavatel, že máte cukr od tohohle dodavatele a cukr od jiného, ale jinak receptury jsou všude stejné. V Evropě byste chuť našich tyčinek měl mít všude stejnou," ujišťuje Hlaváčková.
Portfolio od čokolád po krmiva: výhoda i výzva
Mars není jen výrobcem cukrovinek. Pod sebou má i žvýkačky, rýži i krmiva pro zvířata.
„Máme hodně diverzifikované portfolio, ale je to naše velká výhoda. Jednotlivé kategorie se mohou učit jedna od druhé,“ vysvětluje Hlaváčková. Přístup k marketingu se však liší podle typu zákazníka. „U cukrovinek cílíme na konzumenta. U krmiv cílíme na kupujícího, což často není ten, kdo produkt spotřebovává,“ říká.
Mars staví svou marketingovou strategii na evidence-based principech a datech z Ehrenberg-Bass institutu. „Penetrace je pro nás klíčová. Chceme zasahovat co nejširší veřejnost,“ doplňuje.
Méně cukru, více inovací. Reakce na mladou generaci
Zdravější životní styl a tlak na snížení cukru jsou globálními trendy. „Přes 90 % našich žvýkaček je bez cukru,“ říká Hlaváčková. U čokolád je podle ní klíčová edukace porcí a kalorií. Mars uvádí produkty přizpůsobené mladší cílové skupině, například Orbit Refreshers. „Jsou barevné, hravé a komunikace je zaměřená na mladé,“ vysvětluje.
Zároveň platí, že dlouhodobé strategie fungují. „Kampaň Snickers ‚Když máš hlad, nejsi to ty‘ běží od roku 2010 a stále funguje,“ připomíná.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Český realitní trh připomíná parní kotel. Ceny nemovitostí dál rostou, výnosy z nájmů se propadají a investoři i běžní kupující ztrácejí jistotu, čeho se vlastně držet. Podle investora a nákupčího nemovitostí Marka Cifra jsme se ocitli ve spekulativní fázi trhu, kde víra v nekonečný růst převažuje nad realitou. V pořadu On the Ground vysvětluje, co stojí za současným napětím, proč se od regionů odvrací i ostřílení investoři a jak může rok 2030 změnit podobu českého bydlení.
Ještě před pár lety působilo zdražování nemovitostí dramaticky. Dnes je realita ještě podstatně tvrdší. Ve druhém čtvrtletí 2025 vzrostly ceny bytů meziročně o 14 %, a Češi tak potřebují na vlastní bydlení více než 13 hrubých ročních platů. To je jeden z nejhorších poměrů v Evropě.
Cifr popisuje napětí na trhu jednoduše: zatímco ceny bytů rostou jako po „hokejce“, příjmy domácností po očištění o inflaci spíše stagnují. „Kupní síla se od cen nemovitostí odpojila. Ten rozdíl roste už několik let, a to nebezpečně rychle,“ říká.
Tento nesoulad podle něj nevytváří zdravé prostředí. Investiční výnosy klesají, nájemné už růst cen bytů dávno nedohání a investoři se tak stále častěji spoléhají jen na to, že za rok či dva prodají za víc. „Trh je delší dobu ve spekulativní fázi. Lidé očekávají výnosy, které nejsou realistické,“ pokračuje.
Regiony přestávají dávat smysl
Rozdíl mezi Prahou a regiony dnes není jen v ceně za metr čtvereční, ale hlavně v dynamice trhu. Zatímco v Praze a Brně je poptávka stabilní, regionální trhy jsou podle Cifra stále více postavené na investorech – a to představuje zásadní riziko.
Moderátor připomíná typický argument investorů: proč kupovat v Praze za 200 tisíc za metr, když v Ústí stojí metr jen kolem 40 tisíc? Cifr odpovídá nekompromisně: „Ústí je investičně přeexponované. Lokální obyvatelé na byty nemají. A když budete chtít jednou prodat, komu? Dalším investorům, kteří budou čekat stejný růst? To nedává smysl.“
Podobně varuje i před Ostravou, která za poslední dva roky vyrostla o 100 %. Tento růst podle něj nevychází z fundamentů, ale ze spekulací. „Vypadalo to jako jackpot, ale takový růst není zdravý. Proto tyto byty prodáváme,“ říká.
Přesun kapitálu zpět do velkých měst: Praha a Brno jako bezpečné přístavy
Cifr vysvětluje, že v posledním roce a půl ve velkém restrukturalizuje portfolia svých klientů. Prodává byty v okresních městech a přesouvá kapitál zpět do největších center.
„Stahujeme portfolia do Prahy, Brna a částečně Olomouce či Hradce. Velká města mají stabilní poptávku a dávají větší jistotu, že nemovitost udrží hodnotu,“ říká.
Proč nevsadit na regiony s nižšími cenami a vyššími nájmy? Cifr odpovídá: „Tam už růst proběhl. A další není na čem stavět.“ Je to podle něj logický vývoj: jakmile regiony doženou svou „diskontní“ pozici, vrací se investoři k jádrovým lokalitám.
Dnes se investovat stále dá. Ale jen pokud víte přesně proč
Cifr tvrdí, že investice do nemovitostí se dnes vyplatí už jen úzké skupině lidí – zejména těm mladším, s dlouhým horizontem a chutí pracovat s finanční pákou.
„Pokud vám dává smysl spekulovat na kapitálový výnos, jde investovat i dnes. Ale musíte vědět, co děláte. Dlouhodobé záporné cash flow je cena za budoucí zisk. A musíte si položit otázku, zda to psychicky i finančně zvládnete,“ vysvětluje. Jedna věc je však podle něj naprostý omyl: „Kalkulace typu ‘teď koupím draho, ale za rok refinancuji hypotéku na 2,5 %’ jsou iluze. To se nestane.“
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Tomáš Jan Podivínský je velvyslanec České republiky ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. V rozhovoru vysvětluje, proč Česko vyváží do Švýcarska zboží za 83 miliard korun ročně, jak české zbrojovky uzavírají kontrakty v řádu desítek miliard a proč švýcarští experti chválí české radary. Popisuje také demografický problém Švýcarska – 1,3 dítěte na ženu znamená, že země bude zoufale potřebovat pracovní sílu. A vysvětluje, proč americká cla 39 procent byla pro Švýcary psychologickým šokem. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Česko vyváží do Švýcarska zboží za 83 miliard korun ročně. Švýcarsko je osmým největším investorem v Česku. „Vztahy jsou důležité, řekl bych, až nejdůležitější. Hlavní základ je v tom, že přímé investice i vzájemná obchodní výměna je v segmentech s vyšší a vysokou přidanou hodnotou. Všechno, co má myšlenku, kde je potřeba lidský um, lidský potenciál, jde dopředu. To má stále větší podíl na vzájemném obchodu, a to je velice pozitivní," vysvětluje velvyslanec.
„Jde o biotechnologie, IT, umělou inteligenci, farmacii, ale samozřejmě vzhledem ke změněné situaci v Evropě bezpečnostní také obranný průmysl. Jsou to různé technologie radarové a speciální vojenské technologie, speciální chemie. Těch oborů je obrovské množství."
20 českých vědců v jednom institutu
Nejde jen o výměnu zboží, ale také o kontakty ve vědecké a výzkumné rovině. „Švýcarsko je špičková země, první země na světě v biotechnologiích, ve farmacii. Především Basilej – Novartis, Roche, Lonza. Všechny ty firmy v Basileji sídlí, ale také špičkové výzkumné instituce jako Biocentrum Basel."
„Máme tam spoustu českých vědců, velice úspěšných. Někteří se účastnili výzkumů, které byly oceněny Nobelovou cenou. Když třeba přijdete do Paul Scherrer Institutu – naprosto špičkového výzkumného pracoviště ve Švýcarsku, v Evropě ojedinělého – máte tam na 20 českých vědců, výzkumníků. Nepřijdou jen na stáž, ale jsou tam někteří 10 i více let a mají za sebou značnou vědeckou kariéru."
Jaderná energie: Švýcaři sledují Česko
Letos proběhlo i první nukleární fórum. „Byl tam generální ředitel ÚJV Řež, který přednášel o jaderné energetice a výzkumu. Spousta českých vědců, kteří ve Švýcarsku působí. Tématem byly malé modulární reaktory, ale i vůbec budoucnost jaderné energetiky, což je ve Švýcarsku velké téma. Oni velmi pozorně sledují naše kroky a náš energetický mix."
Švýcarsko má tři funkční jaderné elektrárny (jeden reaktor je odstavený), které pokrývají zhruba třetinu spotřeby. „Rozhodnutí v referendu bylo, že se stávající jaderné bloky nechají dosloužit a nebudou se nahrazovat novými jadernými zdroji. To referendum je stále v platnosti."
„Nicméně všichni si uvědomují – vědecká komunita, spolková vláda švýcarská i pomalu veřejnost – že švýcarský cíl do 2050 mít energetiku bezemisní, bezfosilní, dostupnou, energeticky zajištěnou po celý rok, nezávislou na okolí, v podstatě bez jádra nevychází."
„Proto jsme měli velký úspěch právě v letošním prvním ročníku nukleárního fóra, kde můžeme přenášet naše zkušenosti a myšlenky, co se týká mixu obnovitelných zdrojů a jádra jako bezemisní technologie výroby elektřiny."
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:
Eva Lustigová od 12 let žila v emigraci – Izrael, Jugoslávie, USA, nakonec Švýcarsko, kde zůstala přes 30 let. Pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci jako „královna prezervativů" v boji proti AIDS, dnes vede nadační fond svého otce Arnošta Lustiga. V rozhovoru vysvětluje, proč ve Švýcarsku žije téměř 9 procent lidí na hranici chudoby, proč její synové s indickým otcem jsou diskriminováni v Česku jako Romové a proč po 50 letech v zahraničí už „tu cizinuje". Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Eva začíná překvapivým faktem. „Téměř 9 procent Švýcarů žije na hranici chudoby. Je to paradox u země, která je dávána jako vzor bohaté, ekonomicky silné země."
Jak je to možné? „I OSN, když stanovila cíle agendy 2030 a SDG – udržitelné cíle, jejichž je 17 – tak první udržitelný cíl je vymýtit chudobu. Chudoba je všude. Je kvůli nezaměstnanosti, kvůli nízkým kvalifikacím, kvůli životním krizím jako je rozvod. Špatně jsou na tom samoživitelky. A pak ve Švýcarsku jsou geografická omezení jako Alpy – ekonomických příležitostí je málo a náklady jsou vysoké."
„Kromě toho ve Švýcarsku je hranice chudoby asi 2 312 franků na osobu na měsíc, protože potraviny, energie a zdravotní pojišťovna jsou velmi drahé. Takže tam je i chudoba, protože plat 2 300 za měsíc by v jiných zemích bylo docela v pořádku. Záleží na tom, kde. V Africe by to bylo nádherné a v Česku by to nebylo špatné."
Královna prezervativů v době pandemie AIDS
Eva vystudovala kulturní antropologii v Americe a pak MBA. „Vždycky jsem věděla, že nechci pracovat v privátním sektoru, ale v neziskovém sektoru a udělat něco pro společnost."
Dostala stáž ve Washingtonu v neziskové organizaci založené spoluzakladatelem amerického Peace Corps. „Získala jsem praxi v neziskovém sektoru a pak mi nabídli práci. Dostala jsem se do oboru mezinárodního zdravotnictví. Pokračovala jsem jako konzultantka na různých projektech pro Světovou banku, pro UNFPA na Filipínách, pro USAID v Egyptě – tam jsem pendlovala mezi Washingtonem a Káhirou pět let. Oslovovali mě v arabštině, protože jsem tam zapadala a netušili, že mám příbuzné na druhé straně."
Pak přišla Ženeva. „Přijela jsem na smlouvu se Světovou zdravotnickou organizací na jeden rok – bylo to, když vypukla pandemie HIV a AIDS. Zůstala jsem v stejné organizaci 30 let. Jak ráda říkám, do Švýcarska se lehce přijíždí a těžko se odtamtud odjíždí."
Co přesně dělala? „Pracovala jsem v globálním programu boje proti AIDS v oblasti prevence a sociálního marketingu. Říkali mi královna prezervativů a můj vedoucí byl král prezervativů. Jezdili jsme po celém světě a radili jsme národním komisím boje proti AIDS. Pak jsem pokračovala v sexuálním a reprodukčním zdraví, ale dostala jsem se i do genderové oblasti a politiky zaměstnání v lidských zdrojích."
Švýcarská mentalita: Zdvořilejší a zdrženlivější
Jak Eva popisuje švýcarskou mentalitu? „Mentalita se až tak moc neliší. Ale když bych měla říct nějakou rozlišnost, řekla bych, že Švýcaři – a také asi Francouzi a Němci – jsou zdvořilejší a zdrženlivější než slovanské národy."
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:
Fintech Malcom Finance, zaměřený na odkup faktur v autodopravě, má za sebou raketový růst. Podle CEO Jaroslava Tona firma profinancovala již přes 260 tisíc faktur v hodnotě téměř 300 milionů eur, expanduje do dalších zemí a na rozdíl od většiny startupů je už profitabilní. V rozsáhlém rozhovoru pro pořad eMoney Ton popisuje nejen data a trendy ve faktoringu, ale také stav venture kapitálového trhu, expanzi v Evropě či rizika přehřátí investic do umělé inteligence.
Jaroslav Ton v rozhovoru otevřeně popisuje, jak zásadní roli v jeho profesní cestě sehrály roky strávené s dědečkem – autodopravcem. Už v dětství trávil týdny v kamionu při cestách do Německa a Švýcarska. To mu poskytlo autentický vhled do fungování sektoru, který dnes jeho firma řeší technologicky.
„Viděl jsem, jak děda po nocích řešil zakázky, faktury, cash flow i upomínání zákazníků. To prostředí mě formovalo,“ popisuje Ton.
Zmiňuje také tvrdá data: v Evropské unii působí asi 550 tisíc autodopravních firem, z nichž přibližně 54 % tvoří malé podniky, kde majitel tráví většinu času za volantem. Právě tito dopravci se nejčastěji potýkají s dlouhými splatnostmi a nedostatečným přístupem k financování.
Studium na Oxfordu a Londýnské škole ekonomie: základ fintechového myšlení
Po zkušenosti z autodopravy následoval zdánlivě opačný svět, tedy prestižní univerzity. Ton vystudoval London School of Economics i Oxford, kde se věnoval finančním krizím a historii bankovnictví. Právě akademicko-praktický kontrast ho přivedl k pozdějšímu podnikání.
„Pozoroval jsem, že 25 % malých a středních podniků je dnes podfinancovaných. Banky přestaly efektivně obsluhovat malý byznys,“ vysvětluje. Studium mu přineslo i kontakty, které pomohly při vstupu prvních institucionálních investorů. Přesto se rozhodl vrátit do Česka a založit vlastní firmu.
Investice 18 milionů eur a více než 260 tisíc profinancovaných faktur
Malcom Finance vstoupil na trh s výraznou podporou. V roce 2022 získal 18 milionů eur v kombinaci equity a dluhového financování. A růst je nadále raketový. Ton k tomu říká: „Dnes jsme na zhruba 260 tisících faktur v hodnotě necelých 300 milionů eur.“
To odpovídá téměř 7,5 miliardy korun v aktuálním přepočtu – závratná suma pro firmu fungující od roku 2018. Zásadní informací pro investory je však jiný fakt:
Malcom Finance je profitabilní. „Chvála Bohu, jsme profitabilní,“ konstatuje Ton.
K aktuálnímu obratu uvádí, že se firma pohybuje ve „stovkách milionů korun“, přesné číslo však chce komentovat až po uzavření roku.
Jak funguje jejich faktoring: průměrná doba zaplacení 74 dní
Malcom Finance nabízí klasický faktoring – odkup faktur pro firmy s dlouhými splatnostmi. Ton proces shrnuje takto: „Vyplácíme 70 až 90% zálohu, faktury pojišťujeme a následně je vymáháme. Průměrná doba zaplacení v našem portfoliu je 74 dní.“
Zároveň upozorňuje na rozdíl mezi smluvní splatností a realitou:
dvouměsíční splatnost se reálně mění na téměř 2,5 měsíce. Firma sleduje chování 88 tisíc odběratelů po celé Evropě. A potvrzuje trend, který zná většina podnikatelů: čím větší korporát, tím delší platba.
Polský trh: růst 4,5násobně a největší základna klientů
Expanze Malcom Finance je řízená daty. Firma působí v Česku, na Slovensku a v Polsku – a právě Polsko se stalo klíčovým trhem. „V Polsku jsme letos vyrostli asi čtyřapůlnásobně a už je to náš největší trh,“ uvádí Ton.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Marek Procházka vyrostl ve Švýcarsku, které mělo 6 milionů obyvatel. Dnes jich má 9,5 milionu – téměř jako Česko. Je prezidentem Obchodní komory Švýcarsko-Česká republika a v rozhovoru vysvětluje, proč americká cla způsobila švýcarské ekonomice šok, jak se mění vztah země s Evropskou unií a proč 70 procent Švýcarů bydlí v nájmu. Popisuje také, které české firmy mají ve Švýcarsku největší šanci uspět a proč Škodovka nahradila japonská auta jako číslo jedna v Alpách. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Neutralita se nemění, ale Švýcarsko se adaptuje
Válka na Ukrajině vyvolala otázky kolem švýcarské neutrality. Jak ji Marek Procházka vnímá? „Švýcarsko neutralitu nevzdává vůbec. Spíš se adaptuje na situaci a musí se starat o to, aby firmy a ekonomika mohly fungovat v rámci mezinárodních sankcí. Samozřejmě se snaží také dělat dobré služby – pořádalo minulý rok velkou konferenci, aby nastal mír mezi Ukrajinou a Ruskem."
Má neutralita v dnešním rozdělovaném světě ještě smysl? „Ve Švýcarsku je to opravdu starý koncept, staletí. Švýcarům se podařilo ještě ve středověku omezit vliv velkých mocností. Jeden mnich Nicklaus von der Flüe jim kdysi dávno říkal, ať si své hranice nemají dávat moc daleko, ať neexpandují, ať zůstanou malí a drží se pryč od evropských válek."
„Rakousko je taky neutrální. Každá neutralita je komplexní koncept, který se interpretuje pořád trochu nově, ale stále si myslím, že to je pro malou zemi zajímavá obrana. Ženeva je sídlem zakladatele Mezinárodního červeného kříže, který pomáhá po celém světě. Ty dobré služby, které Švýcarsko vykonává díky své neutralitě, se nesmí podceňovat."
Export klesl o 20 procent
Americká administrativa zvýšením cel způsobila švýcarské ekonomice šok. „Švýcarsko si myslelo, že Američani jsou prostě přátelé. Tam je velká afinita mezi Švýcarskem a Amerikou – švýcarský federální stát je koncipován podle americké konstituce, mají jednotlivé státy, kantony, dva parlamenty. Byl to pro ně obrovský psychologický šok."
Ekonomicky je to ještě horší. „39 procent výše cla je hodně, především pro průmysl, pro export, pro hodinky. Pro farmaceuty platí jiná pravidla, pro ocel taky. Ale už jenom minulý měsíc šel export dolů o víc než 20 procent. Uvidíme, jak to bude dál, protože zejména pro strojírenství a luxusní zboží je to skoro smrtelné."
Vztah s EU je komplikovaný, ale nevyhnutelný
To posiluje hlasy volající po těsnějším sepětí s Evropskou unií. „Evropská unie je tradičně vůči Švýcarsku velmi vstřícná. Chápe speciální situaci. Problémy začaly v roce 1992, kdy Švýcarsko nepřistoupilo do evropského ekonomického prostoru jako třeba Lichtenštejnsko, Norsko nebo Island – ty problémy nemají."
„Tehdy bylo referendum, kde populistická strana byla proti a bylo to tak tak proti, i když to tehdy bylo normální pokračování švýcarské politiky. Švýcarsko a EU pak fungovaly na základě bilaterálních vztahů, které už moc nefungují. Dohodlo se nové pravidlo minulý rok, které ale ještě musí být schváleno ve Švýcarsku jak parlamentem, tak asi i referendem nebo více referendy. Vláda na to jde velmi opatrně, protože před třemi lety další jednání kolabovala."
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast
Státní podniky spravují majetek v hodnotě 1,3 bilionu korun a zaměstnávají přes 85 000 lidí. Přesto veřejnost často neví, kdo je řídí, jak byli vybráni ani jaké mají zkušenosti. Projekt Transparentní Česko vedený neziskovou organizací Oživení přináší alarmující data: ani jeden ze 30 analyzovaných ředitelů státních firem nebyl v roce 2025 vybrán v transparentním výběrovém řízení. Předsedkyně Oživení Šárka Zvěřina Trunkátová v rozhovoru pro pořad Deep State vysvětluje, proč je personální oblast největší slabinou českého státu, jaké obavy brzdí změny a kde se inspirují v zahraničí.
Analýza Transparentního Česka ukazuje, že transparentní výběry vrcholových manažerů státních podniků prakticky neexistují. „Je překvapivé, že v roce 2025 není u státních firem nastaven standard, který by naplňoval požadavky transparentnosti. Personální oblast je velmi slabá a netýká se to jen státních podniků, ale i regulačních úřadů či ministerstev,“ říká Šárka Zvěřina Trunkátová.
Podle ní chybí veřejná slyšení, záznamy z finálních kol nebo možnost, aby se do procesu mohla zapojit veřejnost. „Ani jeden generální ředitel z 30 analyzovaných firem neprošel skutečně otevřenou fází výběrového řízení,“ doplňuje.
Jedním z hlavních důvodů je podle ní nízká politická vůle. „Vláda se obává, že se nikdo nepřihlásí, když bude řízení veřejné. Nicméně víme, že v jiných zemích to funguje, například na Slovensku,“ zdůrazňuje.
Státní podniky spravují 1,3 bilionu korun. Polovina firem tají své vedení
Podle Oživení hospodaří státní podniky s majetkem přes 1,3 bilionu korun a zaměstnávají zhruba 85 000 lidí. Přesto je u velké části firem problém najít základní informace o managementu.
„Chybí jasná pravidla, mnoho firem nezveřejňuje životopisy vedení ani dozorčích rad. Zveřejňování CV není zákonnou povinností, ale dobrá praxe, některé firmy ji přijaly, ale většina stále ne,“ vysvětluje Trunkátová.
Podle ní by mělo být samozřejmostí vědět, kdo státní firmu řídí a odkud přichází.
„Je důležité, aby veřejnost věděla, kdo je ve vedení, jaké má zkušenosti a zda je kompetentní,“ říká.
Obranný průmysl jako „černá díra“ transparentnosti
Zejména oblast obranného průmyslu trpí podle analýzy velmi špatnou úrovní otevřenosti.
„Neřekla bych, že jde přímo o bezpečnostní riziko, ale určitě o riziko důvěry. Armáda ji potřebuje,“ upozorňuje Trunkátová.
Současně připomíná, že některá obranná odvětví začínají situaci řešit:
„Nedávno jsme měli schůzku s VOP CZ. Jejich ředitel prošel relativně otevřeným výběrovým řízením, sice bez veřejného slyšení, ale s robustnějšími kroky než obvykle. Transparentnost posiluje legitimitu vedení,“ doplňuje. I v této oblasti však naráží Oživení na dilema: jak sladit transparentnost s bezpečnostními opatřeními.
„Snažíme se s firmami hledat hranici mezi tím, co může být zveřejněno, a co už spadá do bezpečnostních zájmů,“ říká.
Veřejné zakázky: 15 % HDP, ale nedostatek profesionalizace
Veřejné zakázky tvoří v Česku přibližně 15 % HDP, přesto je oblast stále náchylná k podezřením a manipulacím. „Nejsem zakázkář, ale z praxe kolegů vím, že zakázkám často chybí profesionalita na obou stranách. Nejde jen o právní formality, ale o ekonomické uvažování a profesionální konkurenci,“ říká Trunkátová.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Televizní trh prochází největší proměnou za poslední desetiletí. Streamovací platformy, digitalizace, dramatický růst cen sportovních práv i proměna chování diváků nutí operátory přemýšlet jinak. Marketingový ředitel Telly Jan Schöppel v rozhovoru pro pořad Brand Date popisuje, jak se český poskytovatel snaží konkurovat velkým hráčům a proč věří v kombinaci férovosti, technické stability a lidského přístupu k zákazníkům.
Telly kombinuje dvě technologie: internetovou a satelitní televizi. Každá podle Jana Schöppela přitahuje jiný typ zákazníků. „U satelitu jsou to hlavně starší a konzervativnější zákazníci, často i důchodci. Internetová televize je mladší, ale nejsilnější skupina začíná kolem 35 let a vrcholí mezi 45 a 50 lety,‘‘ říká.
Zároveň dodává, že růst internetové televize je výrazný: „Internetová TV nám roste meziročně o desítky procent, zatímco satelit dlouhodobě klesá.‘‘
Satelitní televize má podle něj na trhu stále místo, ale vývoj je jasný. EU i světové trendy ukazují postupné nahrazování satelitních služeb internetovými platformami. Přesto satelit zůstává řešením pro domácnosti, kde chybí stabilní internet.
Férový přístup a lidská podpora namísto chatbotů
Telly zdůrazňuje férovost služby jako jednu z hlavních konkurenčních výhod. Zákazník má mít možnost službu rychle zapnout, vypnout a nemít dlouhodobé závazky.
„Když k nám zákazník zavolá, dovolá se na první dobrou člověku, který dokáže většinu problémů vyřešit. Nepřehazujeme ho jako horký brambor,‘‘ popisuje Schöppel.
V době, kdy mnoho operátorů nahrazuje call centra roboty, je rozhodnutí Telly opačné.
„Starší zákazníci u satelitu potřebují lidský servis. V současnosti to pro nás dává ekonomický smysl a AI zapojíme až ve chvíli, kdy opravdu víme, že bude chytrým pomocníkem,‘‘ dodává. Firma navíc staví službu tak, aby velkou část úkonů mohl zákazník provádět sám. To zahrnuje například zřízení služby až po její ukončení.
Satelitní televize: pomalý ústup, ale stále stabilní řešení
Ačkoliv satelitní vysílání postupně ztrácí podíl, podle Schöppela je stále potřeba.
„Když máte volné nebe, satelit poběží vždy. V odlehlých lokalitách nemá konkurenci,‘‘ vysvětluje.
Televizní byznys je podle něj navíc mimořádně konzervativní. „Před deseti lety se předpovídal rychlý konec televizní reklamy, ale dodnes je to nejsilnější kanál pro oslovení lidí. Diváci jsou zvyklí na své pořadí kanálů a způsob sledování,‘‘ říká. I to je důvod, proč lineární televize navzdory streamingu zůstává relevantní.
Sport jako motor sledovanosti. Ceny práv rostou až desetinásobně
Sport je dnes pro lineární televizi absolutně klíčový. „U filmů a seriálů nejste vázáni časem. Ale sport musíte sledovat v okamžiku, kdy se děje,‘‘ vysvětluje Schöppel. Právě sport také nejvíce zdražuje.
„Ceny sportovních práv vzrostly za posledních osm až deset let až desetkrát. Ani velcí čeští hráči si nemohou dovolit koupit velkou soutěž sami,‘‘ upozorňuje. Proto dnes velké sportovní soutěže, například Liga mistrů často využívají model sdílení nebo přeprodeje práv mezi více operátory.
Telly nabízí například:
Sport zároveň přináší výrazné nárůsty předplatitelů v konkrétních dnech.
„Když má Jiří Procházka zápas v UFC, vidíme skokový nárůst zákazníků. Nabízíme balíčky třeba na týden, které fungují jako pay-per-view,‘‘ popisuje Schöppel.
MMA jako růstový fenomén
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Geopolitické napětí, konflikty v Izraeli a na Ukrajině, náznaky recese na některých trzích, klimatické extrémy, kyberútoky i celní restrikce mění mezinárodní obchod ze dne na den. Přesto české firmy, malé i střední, exportují, expandují, investují a jejich aktivita směrem do zahraničí roste nevídaným tempem. „Vidíme, že firmy jsou zkušenější, kapitálově silnější a nebojí se investičně vstupovat na trhy, které dříve vůbec nezvažovaly,“ říká Michal Holzer, ředitel mezinárodních služeb RENOMIA, v pořadu Export na platformě FocusOn.
Český export stojí na tradici vyrobit doma a vyvézt ven. Letitá rovnice, kterou ale poslední roky nepříjemně narušují geopolitické otřesy a další nejistoty. Zatímco Německo, hlavní exportní partner, chladne pod tlakem recese, cen energií a problémů v automotive, ruský a běloruský trh je kvůli sankcím pro české exportéry uzavřený. A nestabilita či ztráta těchto trhů nutí firmy hledat nové cesty.
Michal Holzer to shrnuje jasně: ,,Exportéři pociťují chladnoucí poptávku v tradičních regionech. Mnozí také přišli o trhy v Rusku a Bělorusku, takže hledají alternativy. Může to být Asie, Afrika nebo jiné části světa.''
Do toho roste nejistota spojená s konflikty na Blízkém východě nebo na Ukrajině. Tam musí exportéři počítat i s reálným rizikem fyzického poškození zboží během přepravy. ,,Ukrajina je ve válečném konfliktu, může se stát, že se během dopravy něco stane,'' říká Holzer.
Češi už nechtějí jen exportovat. Stávají se investory
Současně výrazně roste trend posledních let: české firmy se z exportérů stávají investory. A nejsou to jen největší české skupiny, které kupují velké etablované firmy v západním světě nebo na Západě investují do energetické infrastruktury. Přidávají se malé a střední podniky, které si v zahraničí troufají budovat výroby, kupovat konkurenty a dodavatele nebo přebírat lokální týmy.
,,Firmy mají za sebou třicet let podnikání. Jsou zkušenější a mají kapitál. Nebojí se trhů, které jsou kapitálově náročnější,'' vysvětluje Holzer. A mění se i geografie expanze. Zatímco dříve se investoři drželi regionu, například Slovenska či Polska – dnes častěji vyrážejí „na západ“.
Skryté hrozby expanze a exportu
V době, kdy každý mluví o válce a klimatu, upozorňuje Holzer na dvě rizika, která exportéři často podceňují: politické a kreditní. ,,V cílové zemi se může změnit vláda a odmítnout zakázku předchozí administrativy. Mohou zavést nové licence, stáhnout povolení nebo zavřít hranice. Může být problém s konvertibilitou měny,‘‘ vyjmenovává.
Stejně důležité je riziko, že odběratel nezaplatí. ,,Čekáte, že protistrana dodrží kontrakt a bude solventní. Jenže ta solventnost může být ovlivněna mnoha důvody, mimo jiné i politikou,‘‘ upozorňuje.
RENOMIA se často zapojuje do exportních kontraktů jako konzultant. Někdy doplňuje EGAP, jindy ho může nahradit, pokud má státní pojišťovna vyčerpané limity. A že pojištění bývá rozdílovým faktorem, ukazuje příklad nedávného konfilktu v Izraeli: ,,Mnozí exportéři měli zboží na cestě a báli se, že izraelské banky zastaví platby. Podařilo se ale pojistit akreditivy během několika dnů a exportéři tak měli jistotu, že dostanou zaplaceno,'' říká Holzer.
Celý rozhovor, který moderuje Marek Atanasčev (CEO Enantis) si můžete pustit jako video nebo podcast:
Šimon Hrubec, Brankář ZSC Lions, popisuje, jaké to je žít a pracovat ve Švýcarsku – od platových rozdílů přes enormní ceny nemovitostí až po multilingvní školství. V rozhovoru vysvětluje, proč si Češi Švýcarsko často idealizují a jak důkladně přistupuje ke svým investicím. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.
Hrubec vysvětluje, že z hlediska sportovní úrovně jsou top evropské soutěže velmi vyrovnané, ale zásadní rozdíly přicházejí u peněz. „V Rusku je platově úplně jiná liga. Finančně je to klidně čtyřikrát více než ve Švýcarsku,“ uvádí. Podle něj se však liší i odměňování mezi Českem a Švýcarskem: „Mezi Českem a Švýcarskem je stále výrazný rozdíl. Švýcarsko je mnohem lépe placené.“
Součástí švýcarského profesionálního prostředí je i rozsáhlý balíček benefitů:
„Jsme tady zaměstnanci, máme placené sociální a zdravotní pojištění pro celou rodinu, bydlení i auta zajišťuje klub. Chodí nám už jen čistý plat,“ doplňuje.
Ceny potravin v Česku se přibližují Švýcarsku. Rozdíl v příjmech je však propastný
Ačkoli platové rozdíly mezi zeměmi trvají, cenová hladina se sbližuje, alespoň u některých položek. Podle Hrubce se české ceny potravin nebezpečně přibližují těm švýcarským. „Je až zarážející, jak se ceny potravin v Česku blíží těm tady. Rozdíl je v tom, že minimální mzda je úplně jinde,“ popisuje.
Podle něj se tak vytváří neudržitelný nepoměr. Zároveň však upozorňuje, že i ve Švýcarsku existují oblasti, které vycházejí extrémně draze, například stomatologie:
„Zubař tady může stát desítky tisíc, klidně i kolem sto tisíc korun. Synovi opravovali zuby za čtyři tisíce franků,“ uvádí. Není podle něj výjimkou, že Češi žijící ve Švýcarsku létají na zubní ošetření zpět do Česka.
Extrémně drahé nemovitosti a hypotéky na generace
Jedním z nejvýraznějších témat jsou švýcarské ceny nemovitostí, zejména v oblasti Curychu. „Spoluhráč koupil byt za námi za 1,8 milionu franků. Říkal jsem mu, že za to by měl v Praze skoro půl ulice,“ popisuje s nadsázkou.
Hrubec sám možnost koupě zvažoval, ale finanční realita je tvrdá: „Nemovitosti jsou tady extrémně drahé. Je to tak na třicet procent, že bych o tom uvažoval. Hypotéky jsou sice zajímavé, třeba za 0,8 %, ale splácí se přes dvě nebo tři generace.“ I proto mnoho hráčů volí hypotéky místo přímé platby, což je v českém prostředí u profesionálních sportovců méně obvyklé.
Investování: diverzifikace, nemovitosti a strach z prázdného účtu po kariéře
Hrubec už od počátku kariéry přistupoval k financím velmi obezřetně. „Největší strach byl, že kariéra skončí a nic nezbude. To by byla moje noční můra,“ říká.
Klíčem se pro něj stala diverzifikace: „Nechávám si na účtu minimum, všechno investuji. Nemovitosti, akcie, zlato, krypto. Je důležité mít od každého něco.“ Podle vlastních slov dnes díky dlouhodobé disciplíně a odbornému poradenství ví, že má finance zajištěné nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu.
Život ve Švýcarsku: bezpečno, čisto, kvalitní služby
Ačkoli Švýcarsko patří mezi nejkvalitnější země k životu, Hrubec upozorňuje, že není bez chyby. „Češi si Švýcarsko hodně idealizují. I já jsem si ho idealizoval. Ale Švýcaři vás ze začátku moc nepustí k tělu. Jste cizinec,“ popisuje svou zkušenost po příchodu do země.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.