V tomto dílu rozebíráme, jak se Human Design (strategie + autorita) mění, když ho člověk už dál „neaplikuje“ vědomě, ale žije — a jak v tom hraje roli tzv. nesvobodná vůle.

Hovoříme o tom, že mapa (systém) ukazuje, s čím člověk přichází na svět, ale nezajišťuje, kdy a v jaké formě se to projeví; život to „přinese“ automaticky, někdy až poté, co projdeš potřebnou přípravou.

Najdeš tu konkrétní příklady z každodenního života – přirovnání ke kuchařce a guláši, které ukazuje, proč bylo nejdřív potřeba číst recept, abychom poznali hotové jídlo; osobní zkušenost s přestáním kouřit, kde se ukazuje rozdíl mezi pocitem „já jsem se rozhodl“ a pozdějším uvědoměním, že všechno proběhlo samo; i momenty z rodičovství, kdy si člověk uvědomí, že výchova se vlastně děje sama, bez řízení.
Celý díl zdůrazňuje, že některé systémy jsou cenné v období učení, ale pak může přijít porozumění, kdy tělo a zkušenost dozrají do fáze, ve které přichází uvolnění – okamžik, kdy přestaneme mít potřebu kontrolovat každý krok.

Volné pokračování v tématu nesvobodné vůle.

Sdílíme své osobní zkušenosti s rozpadem světa v nás – tedy s koncem neustálého tvoření, manifestování a práce na sobě.

Mluvíme o tom, jak se mění vztah k egu, ke zodpovědnosti i k bolesti, když pochopíme, že život se děje sám.
Z humorem i hloubkou možná trochu inspirujeme, že skutečná svoboda přichází tehdy, když už není kam jít a není co měnit – jen žít to, co právě je.

V této epizodě se noříme do paradoxu života – do chvílí, kdy zjišťujeme, že už s tím nejde nic dělat, že věci se dějí skrze nás, ne díky nám.

Mluvíme o vyhoření mysli, o tom, co se stane, když přestaneme vše řídit, opravovat a hledat správné techniky.

Sdílíme zkušenost s „temnou nocí duše“, s odevzdáním se do proudu života, i s poznáním, že svobodná vůle je často jen iluze ega.A přesto – v tom odevzdání, v té nečinnosti – se rodí největší svoboda a klid.

V této epizodě mluvíme o okamžiku, kdy člověk přestane řídit svůj život a dovolí, aby ho život začal vést.
Sdílíme zkušenosti s odevzdáním – s tím, co se děje, když přestaneme tlačit, plánovat a snažit se „správně tvořit“.
Filip otevřeně vypráví, jak ho tato důvěra dovedla k novému směru, který by jeho mysl nikdy nevymyslela. Jana sdílí hluboký prožitek klidu, který přichází, když přijmeme, že život už dávno ví, kam nás vede.

Epizoda o ztrátě kontroly, která přináší svobodu, a o důvěře, která začíná tam, kde končí naše plány.

V této epizodě se díváme na pravdu z té nejnáročnější perspektivy – z té, kde ji popíráme sami sobě.
Mluvíme o chvílích, kdy si něco nalháváme, abychom si udrželi pocit jistoty, lásky nebo harmonie. O tom, jak často ve vztazích zůstáváme v polopravdách, protože se bojíme, že skutečná upřímnost by všechno změnila.

Sdílíme, jak rozpoznat, kdy jednáme z opravdovosti a kdy z potřeby potvrzení, jak přestat manipulovat sebe i druhé „v dobré víře“ a proč je odvaha vidět pravdu klíčem ke skutečné blízkosti.

Epizoda o poctivosti k sobě, o nekomfortu, kterou přináší pravdivost – a o svobodě, která po ní přichází.

„Největší lež ve vztazích není ta, kterou říkáme druhým, ale ta, kterou říkáme sami sobě.“

V tomhle dílu probíráme, proč kolektiv často potlačuje jedinečnost a proč právě teď v této době můžeme může sílit tlak na to, abychom se projevili.

Mluvíme o tom, jak to může souviset s volbami a zodpovědností za vlastní život, proč sociální sítě vytvořily bezpečný prostor pro odvahu být jiný a jak by školství i průvodci dětí mohli podporovat rozvoj individuality místo uniformity.

Hledáme praktické kroky — od změn ve vzdělávání po každodenní malé rozhodnutí — které vedou od vedení „shora“ k opravdové spolupráci, jež těží z rozmanitosti.

V 20. dílu rozebíráme, co skutečně znamenají mužský (yang) a ženský (jin) princip v každodenních vztazích — a proč dnes často žijeme v jejich vychýlení.

Mluvíme o tom, jak se role ve společnosti míchají (ženy do yangu, muži do jinu), co to dělá s kompatibilitou — včetně vztahů osob stejného pohlaví — a proč je zásadní znovu umět být zranitelný i poskytovat bezpečí.

Sdílíme konkrétní příklady (od otevření dveří po to, jak se pláče doma), osobní zkušenosti a praktické kroky, jak obnovit rovnováhu energie ve vztahu.

V 19. dílu podcastu se věnujeme otázce, která trápí mnoho projektorů: Jak komunikovat s kolektivem, aby nás rozpoznal, ale zároveň to nebylo „moc“?
Sdílíme naše zkušenosti s tím, co znamená být autentický i tehdy, když to spouští nepohodlí, jak pracovat s pocitem odmítnutí a proč je zásadní přestat přebírat zodpovědnost za reakce druhých.
Mluvíme o tom, jak nekomfortní situace posouvají náš růst, proč je důležité stavět se sami za sebe, a jak projektor září jako maják právě ve chvíli, kdy si dovolí být pravdivý – se vším, co k němu patří.

V této epizodě se ponoříme do tématu, které dokáže otřást základy vnímání života – nesvobodná vůle.
Sdílíme vlastní zkušenosti s tím, jaké to je, když zjistíte, že nejste těmi, kdo život řídí. Mluvíme o ztrátě kontroly, odevzdání se proudu, paradoxní svobodě, která přichází ve chvíli, kdy přestaneme „držet otěže“, a také o tom, jak se v tom může projevit klid, důvěra i nové možnosti.

Dotkneme se i témat jako jsou rozchody, vztahy, role mysli, Human Design a každodenní zkušenosti, ve kterých se ukazuje, že se věci prostě dějí samy. Epizoda je pozvánkou ke zvědavosti, ztišení a možná i k odložení představy, že musíme mít život neustále pod kontrolou.

V sedmnáctém dílu se ponoříme do tématu důvěry v život. Povídáme si o tom, proč je tak těžké pustit otěže a nesnažit se všechno řídit, jak nás zkušenosti učí moudrosti a co vlastně znamená „žít svou podstatu“.

Sdílíme i velmi osobní momenty – od období bolesti a rozchodů, přes chvíle samoty až po pohled na nesvobodnou vůli a vztah k penězům.

Jak rozlišit, kdy se jedná o rezignaci a kdy naopak o hlubokou spolupráci se životem? A co se stane, když místo snahy kontrolovat necháme věci plynout?

V této epizodě se dělíme o naše zkušenosti s našimi závislostmi, které ve finále mají jedno společné a to je touha se nějak cítit. Dotýkáme se našeho dětství a taky toho, jakou souvislost to má v našem dospělém životě a především v našich vztazích.

Proč jsou někteří tak moc ovlivnitelní v poli ostatních a někteří téměř vůbec?
Tak přesně tohle jsme rozebrali v této epizodě. I tady máme jasnou spojitost s Human Designem – konkrétně s otevřenými a definovanými centry.
Povídáme si o tom, jak naše energetická nastavení ovlivňují, co od druhých přebíráme, kdy se v tom můžeme ztratit a jak si udržet svůj vlastní střed i v silném poli ostatních lidí.

V této hluboce transformační epizodě odhalujeme často nepochopený koncept oběti jako přirozenou součást lidského vývoje. Objevte s námi, jak fáze oběti může být nezbytným krokem na cestě k osobnímu růstu – podobně jako strom potřebuje zimu, než rozkvete.Sdílíme autentické příběhy o přechodu z nevědomé oběti k vědomému tvůrci vlastního života a vysvětlujeme, proč odpor k bolestivým zkušenostem často prodlužuje naše utrpení. Dozvíte se, jak přijetí – i těch nejtěžších situací – může otevřít dveře k hluboké transformaci.Prozkoumáme, jak naše mysl vytváří a udržuje pocit oběti, a představíme praktické způsoby, jak změnit perspektivu z obviňování vnějších okolností na přijetí osobní odpovědnosti. Odhalíme, proč je sebepřijetí klíčové pro osvobození se od minulosti.Tato epizoda vás vyzve k pohledu na vaše vztahy a zkušenosti jako na zrcadla vašeho vnitřního světa a ukáže vám cestu k autentické svobodě, která začíná pochopením vlastní mysli.

Láska sama o sobě partnerství nezachrání.
V této epizodě otevřeně mluvíme o tom, proč je spolupráce stejně důležitá jako láska a jak poznat, že vztah stojí na zdravých základech. Sdílíme zkušenosti z vlastních vztahů – ty, kde spolupráce plynula přirozeně, i ty, kde chyběla a všechno se muselo tlačit na sílu.

Tahle epizoda je o síle otevřené komunikace – o tom, jaký obrovský přínos může mít pravdivé sdílení našich pocitů a myšlenek ve vztazích.

Mluvíme o tom, jaké to je sdílet i ve chvílích, kdy máme strach, a bojíme se reakcí, které by mohly přijít. Jak zůstávat v kontaktu se svou pravdou, aniž bychom naráželi nebo útočili – a proč je tak důležité nebrat si reakci druhého osobně.

V této epizodě otevíráme téma vztahů, nevynucování, trpělivosti a důvěry, které je aktuální nejen pro projektory v Human Designu, ale pro každého, kdo touží po autentických propojeních.

Sdílíme osobní zkušenosti s tím, jak vztahy a lidé přicházejí tehdy, když netlačíme a necháme život, aby nás s nimi propojil.

Povídáme si o strachu z osamění, o poznání, že ne všichni lidé s námi rezonují, i když to logicky dává smysl, a proč je někdy lepší pustit představy o tom, jak mají vztahy vypadat.

Dotýkáme se i umění zůstat otevření a pravdiví, i když je to nepohodlné, a jak otevřená komunikace může proměnit kvalitu vztahů, které už máme. Na závěr tě zveme k zamyšlení: jak to máš s vytvářením vztahů ty a umíš opravdu nechat život, aby tě zval?

Tato epizoda je pro všechny, které zajímá Human Design a tajemství života sebeprojektujícího projektora. Sdílíme osobní zkušenosti, jaké to je, když hlas a autenticita nejsou jen slova, ale nástroj, kterým vědomí promlouvá do světa.

Mluvíme o odvaze být sám sebou i navzdory tomu, že nás ostatní mohou vidět jako „arogantní“, o odvaze jít proti proudu, o síle autenticity a o tom, proč je pro sebeprojektující projektory tak důležité mluvit nahlas a sdílet své vnitřní pravdy.

Narodili jsme se proto, abychom žili svůj život a nebo životy druhých?

Sebeláska pro nás není jenom afirmování před zrcadlem ani perfektní ranní rutina.

V této epizodě sdílíme, jak sebeláska vypadá v naší praxi – když nám není dobře, když brečíme v koupelně, když se učíme být sámi se sebou, aniž bychom utíkali k druhým.

Mluvíme o vztahu k vlastnímu tělu, vnitřnímu dítěti, o tom, jak se projevuje přijetí ve chvílích bolesti i radosti, a proč nelze dávat bezpodmínečnou lásku druhým, pokud ji nedáváš sobě.

Dotýkáme se i spirituálních klišé, porovnávání, individualitě i kolektivním propojení, a v závěru posíláme výzvu do éteru: chceme tančit spolu – vědomě, propojeně, jako v Avatarovi. 🌍💫

Jak často věříme slovům víc než tomu, co cítíme? A proč to děláme, i když v hloubi víme, že něco „neštymuje“?

V této epizodě otevíráme téma emocí – těch, které neumíme vyjádřit, těch, kterých se bojíme, i těch, které často křičí dřív, než otevřeme pusu.

Mluvíme o dětech jako zrcadlech pravdy, o energetické a emocionální komunikaci, kterou jsme se odnaučili, a o tom, co se stane, když se přestaneme bát cítit.

Dozvíš se například:

– proč tě lidé cítí dřív, než tě slyší– jak vzniká vnitřní zmatek mezi tím, co cítíme a co slyšíme– jak nás děti (a budoucí generace) učí zpátky k emocím– proč emoce nejsou slabost, ale kompas– jaký je rozdíl mezi hodnocením a soudem – a proč na něm záleží

- a proč nám nová generace „Homo Solaris“ může ukázat pravdu o sobě

🎧 Epizoda pro všechny, kdo se chtějí vrátit ke své citlivosti – a přestat se za ni trestat.

Někdy jsme rádi sami. A jindy se v tom samém prostoru objeví ticho, které nás bolí. Mluvíme o rozdílu mezi samotou a osamělostí – a o tom zvláštním okamžiku, kdy se začneme bát, že už zůstaneme sám/sama.

Sdílíme svoje vlastní zkušenosti z rozchodů, z rodičovství, z večerů, kdy není komu zavolat, a taky o tom, co nám pomáhá zůstat v kontaktu se sebou i ve chvílích, kdy je hlava plná pochybností.